SILVESTR 2006  - Brno, Hotel Bobycentrum, 31.12.2006

    

 I´m in trouble ;-)

 

Takže po nutné pauze, která byla potřebná pro vychladnutí určitých emocí a naopak posílení jiných dojmů:), se taky pokusím přispět svojí troškou do SI.com mlýna;) Byť jsem se na letošního Silvestra hodně těšila a slibovala si, že musí proběhnout nerušeně a v klidu (?:D), tak jsem byla nucena ten den zařídit ještě x nutných věcí, které najednou nemohly počkat:( Výsledek byl takový, že jsem zhruba za tři minuty odjezd sprintovala (v mém smyslu slova…) přes rušné vozovky v okolí Florence a modlila se, aby nějaká zázračná síla bus na chvíli pozdržela. Dolétla jsem skutečně v posledním okamžiku, kdy už se na moje (naštěstí místenkové) sedadlo drala jakási dvojice. Ostatně nebyli to prý první zájemci v narvaném busu – Zuzka musela odrážet i jinší nápadníky o ně, ale úspěšně mi ho uchránila;) Pan řidič byl očividně rád, že nemusí složitě rozhodovat, a my jsme mohli za pár vteřin spokojeně vyrazit – i spolu se Sendy na palubě za námi;) Cesta byla vcelku klidná a až na poslední okamžiky před Brnem, kdy nás obklopila mlha a nechutná zima – náš věrný společník pro nastávající večer, i příjemná. V průběhu cesty nás ale informovala Renča (která se svým mužem dorazila na hotel už dříve a taktéž ochraňovala dar pro Sámera, který by cestu busem těžko přežil…ten dar..;)) o několika zneklidňujících skutečnostech:( Za prvé – velitel SI.com a hlavní obsluha SI.com baru Miloš z důvodu nemoci nedorazí:( Za druhé – Sámera sklátil jakýsi virus a zatím to nevypadá s možností zpěvu slavně…Další tvrdá skutečnost na nás dopadla poté, co jsme dorazily na místo; zima jak v morně, na Zvonařce ani živáčka, přitom bylo pozdní odpoledne. Naštěstí nás zachránila Libuška, bez které bychom se horko těžko dostávaly někam dál. Po chvíli jsme se s ní u Vaňkovky šťastně shledaly a ono sluníčko v červeném autíčku nás odvezlo k sobě domů, kde už na nás čekaly další účastnice večera z celé republiky, kterým Libuška poskytla azyl;) Srdečně jsme se přivítali (včetně pánského i zvířecího osazenstva bytu;)) a zahájily (teď už jen určitá část že..;)) rychlé přípravy na odchod. Zuzka napsala rychlou zprávu na SI o tom, že žijeme, Libuška nás zachránila čajem, a za chvíli už jsme se rozloučily a s popřáním hezkého prožití Silvestra tolerantním to pánům;) nenápadně;) zmizely.  

Na poslední chvíli jsme chytly trolejbus, zakoupily lístky u řidiče a poctivě cvakly (i když ten den to asi nebylo až tak nevyhnutelné…;)) Cesta k Boby za družného hovoru proběhla rychle:) V prostorách před vchodem už se tísnily davy, ale Dášenku jsme naštěstí našly bez problémů:) Přivítaly jsme se a kdo měl lístky, už od ní získal i místenkový lísteček k našim stolům. Pak začalo další z několika dobrodružství večera:) Zuzka nám dvěma rezervovala lístky, které nezahrnovaly stravu, čiže levnější a v našem názvosloví sociální, přes internet. Žádné potvrzení to po ní ovšem prý nechtělo, takže jsme tzv. měly holé ruce. Sendy se navíc potřebovala zbavit jednoho lístečku „s jídlem včetně“, který byl původně pro jejího taťku Marcella, takže si ho Zuzka za „sociální cenu“ odkoupila:) Nakonec jsem tedy zůstala jediná, kdo z naší skupiny neměl lístek už nějak dopředu obstaraný, takže mírný pocit nejistoty…Dav před vchodem byl čím dál větší a větší – s takovýmto vstupem jsme skutečně nepočítali, ale co – proti tlačenici na takovém Bluntovi to ještě byla procházka růžovým sadem:) Celá naše skupinka nakonec šťastně prošla, samozřejmě až na mě:-) Pánové jaksi vyžadovali nějaké potvrzení, že jsem si lístek rezervovala – překvapivě jim nestačilo jen moje čestné slovo, že tak kamarádka učinila. Zdálo se jim nepravděpodobné, že by po ní systém vytisknutí potvrzení nevyžadoval – no bohužel zaúřadoval v procesu zřejmě nějaký šotek:( Byť byli pánové organizátoři moc přívětiví, tak mě dovnitř samozřejmě pustit nemohli. Nebyla ani možnost zakoupit si lístek přímo na místě – levnější už byly vyprodané. Ke vchodu se ochotně vrátila Dášenka, Zuzka a Mashenka a jaly se situaci taktéž řešit. Už už to vypadalo, že budeme volat panu řediteli Boby nebo Katce, která nakonec nemohla jet, aby mě na dálku zachránila a darovala mi potvrzení na svůj propadlý lístek. Najednou se ale jak anděl strážný zjevil jeden z hlavních organizátorů s tím, že jakýsi pán potřebuje prodat svůj „all inclusive“ lístek, a je ochoten ho prodat za polovinu ceny! Takže se nabídka úspěšně setkala s poptávkou – poptávka musela tedy slíbit jedinou věc, a to že nebude sedět s nabídkou u stolu. Což mi nečinilo problém dodržet…;o)  

Tlupa byla tedy nakonec překvapivě kompletní a dokonce měla – oproti původním předpokladům – zabezpečeny i všechny své primární potřeby. Tou hlavní ale pro ni bylo vidět a hlavně slyšet Sámera, takže zamířila na ono posvátné místo, které nám Dášenka spolu s panem ředitelem zajistila. Po chvíli jsme se šťastně shledaly i s Dášenkou jr., jejím přítelem, Renčou a jejím mužem. Posledním dvěma se dokonce podařilo dopravit na místo v pořádku i onu sošku, kterou Renča tak nádherně zabalila, a to i přes nemoc, která ji sužovala:( Zaujali jsme tedy svá místa a začali trochu pozorovat okolí; zábava se rozjížděla – hudba, světelná show a bavící se Brňáci (a určitě nejen oni;)) byli toho důkazem. Prostory Boby jsou vskutku pozoruhodné a dojem, který musí udělat snad na každého návštěvníka, musí být víc než impozantní. Jak už ale holky podotkly, hudba byla někdy opravdu až příliš nahlas, takže kdo by si chtěl čistě náhodou trochu v klidu popovídat, tak možnost neměl, takže si to my sámerovky budeme muset vynahradit jindy. Ostatně – hlavní bod večera měl teprve nastat;) Zhruba tak po hodině se na jevišti objevil Leoš Mareš a díky němu se zábava opravdu rozproudila tak, jak má. Díky jeho vtípkům a trefným glosám (kdy např. jednoho z tamních talentovaných tanečníků stanovil novým Michaelem Jacksonem a nechal ho sólově tančit na Billie Jean;)) se člověk hned cítil jako doma;) Leoš neváhal ani pohybovat se nenuceně mezi bavícími se hosty přímo na parketu a komentovat tak věci živě přímo z místa dění, čímž mnohé možná překvapil:o) Po nějaké době uvedl Veroniku Zaňkovou i s její kapelou; hlas má opravdu nádherně sytý a silný, bohužel kapela ji často vyloženě přehlušovala, takže jsme neměli moc možnost posoudit, jak moc od dob Superstar pokročila. Možná i z tohoto důvodu neměla na parketu tolik přihlížejících, ale atmosféru dokázala taky příjemně podbarvit – komunikace s publikem jí také nečinila problémy. Poté následovala menší přestávka, vyplněná opět reprodukovanou hudbou. Některé pobídla k tanci, někteří ovšem na ten svůj šálek čaje teprve čekali…Mezi ně jsme zřejmě patřily i my se Zuzkou (která navíc byla nemocná, stejně jako Renča, takže jim moc do juchání nebylo…). Vydaly jsme se tedy prozkoumat prostory Boby a i trochu využít našich teď už nesociálních lístků. Občerstvení se skutečně hodilo, protože nám z těch všech zážitků dne už poměrně vyhládlo (v rámci původně plánovaného sociálního programu jsme s sebou sice měly nějaké müslli tyče, ale ty by asi nebylo záhodno na místě pojídat…;)) Jak už Dášenka popisovala, raut byl opravdu něco ojedinělého – nešlo se než sklánět (nad talíři) a před mistrovstvím místních kouzelníků. Kdyby se dalo jíst očima, tak už bychom byly zaručeně prasklé:) Naštěstí to možné není, takže jsme si ochutnaly několik vybraných lahůdek a pak se snažily ovládnout, protože jsme věděly, co nás ještě čeká…respektive tušily. Co přijde, to nemohl vědět nikdo…;o)

 Po této příjemné přestávce jsme se vrátily na místo činu. Zhruba hodinu před půlnocí se Leoš jal losovat výherce tomboly, z čehož dokázal opět udělat úžasnou show;o) Podařilo se mu tak taky dostat k pódiu velkou masu lidí, z nichž pak většina zůstala i na vystoupení Sámera (bylo milé semtam slyšet výkřiky typu: „Taťko pojď – už bude Sámer!“;)) Dášenka už mezitím zaujala strategické místo na natáčení – část holek jí dělala ochrannou zeď, část jich byla téměř proti své vůli natlačena téměř až na pódium…;) Byly jsme nedočkavé až běda, ale zároveň jsme se trochu obávaly, jak na tom bude Sámer hlasově… Leoš ho uvedl lechtivým vtípkem:)…a ozvaly se první tóny – I believe I can fly. Pro některé osudová píseň;) Když Sámer přišel, připadalo mi, že je trochu nesvůj až stydlivý – a kdo by taky nebyl před takovou masou lidí, v tak impozantním prostředí a navíc s nachlazením, se kterým musel předvést výkon, který se od něj očekával. Ovšem kdo by od něj čekal nějaké omluvy ve stylu „jsem nemocný, tak se smiřte s tím a s tím…“, byl na omylu. Sámer nic takového nepředvedl, skromně poděkoval za výkřiky podpory a statečně se pustil do první písně. Velký ohlas publika a povzbuzování mu bylo odměnou;) I když byla hlasová indispozice semtam znát, Sámer do toho dal všechno. Snad i cítil tu energii, kterou jsme na něj vysílali:), a postupně snad nemoc na chvíli ustoupila…Byl odměněn hlasitým potleskem – publikum mělo očividně tu správnou teplotu;) Následovalo Move, při kterém se představily i tanečnice z Dance2XS. Stejně tak jako u pozdějšího Busted a Sister platí – naživo je to úplně o něčem jiném než z CD;) Po Move následoval Babylon, který má nepopsatelnou atmosféru a nyní – i díky nachlazení, které Sámera přeci jen trápilo, pro nás dostala jeho nasazením pro tuto píseň zas nový rozměr…Poté už přenechal prostor na chvíli jedné z výborných sestav Dance2XS, které doplnil i nový tanečník (jinak obdivuji je, jak se v těch teplých kostýmech vůbec mohli pohybovat, natož tančit tak, jak jsme u nich zvyklí…;)) Pak přišel převlečený Sámer:) a společně dali Busted. I když by se to nemuselo zdát, tato píseň má pořád co nabídnout! No a pak přišlo to velké překvapení, kterým většině z nás Sámer vyrazil dech! ;o) Jednalo se o Trouble – song pro mě do té doby neznámý, ale následně originálem nepřekonaný. Sámer se během ní podobal sluníčku, které pohltilo veškerou energii ze sálu (což ovšem nebylo možné, protože v tu chvíli se už tak dost rozjeté publikum ještě více rozparádilo…;)) Najednou jako by tam nestál jeden Sámer, ale Sámerů deset – deset ďáblíků pohlcujích svým ďábelským výkonem vše v dosahu 50 metrů:o) Stačil jediný pohled do jeho očí nebo do očí nejbližší sámerovky i nesámerovky, a věděli jste, která bije;) Písnička postupně gradovala, Sámer odhaloval netušené možnosti – nemoc nenemoc;) a člověk tak ztrácel samovolně poslední zbytky sebezáchovy a nekontrolovatelně se pohyboval a řehtal na to číslo na pódiu;o) Když si zdejší video tisíckrát zvětšíte, obtočíte kolem sebe a přemluvíte k účasti celý panelák nebo vesnici, možná se to přiblíží tomu, co jsme ten večer zažili:) A kdo je schopen se na to video alespoň jednou podívat tak, aby mu přinejmenším necukaly koutky, zaslouží Nobelovku:) Po tomto zážitku už jsme věděli, že nic není nemožné…Sámere díky za to – Trouble pro nás myslím bude navždy symbolem tohoto nezapomenutelného večera, byť ten večer měl ještě mnoho výjimečných chvil, které měly teprve přijít…Poté se Sámer rozloučil s naplno rozjetým publikem písní Sister, ale Leoš nám slíbil, že se s ním ještě před půlnocí uvidíme:)

 A jak slíbil, tak bylo:) Zhruba 10 minut před půlnocí si před zaplněný sál opět Sámera zavolal a především díky těmto dvěma byly poslední chvíle starého roku i ty první nového nezapomenutelné. Sámer byl plný energie do všeho – do tance i do zpěvu, a trpělivě plnil Leošovy „rozkazy“;) Takže díky i Tobě Leoši – dostal jsi myslím ze Sámera to nejlepší, co šlo! ;) Dojemné Time of my life s Verčou, We are the champions a We will rock you za vydatné podpory Leoše;), Against all odds na jeho přání (promiň Sámere – krapet jsme Ti to zkazili – to víš – slova už taky vypadla…;)), hromadný přípitek a nakonec – česká hymna přímo od Sámera a Verči! Co víc si přát! ;) Díky všem za tyto nezapomenutelné chvíle…Drahnou chvíli po půlnoci jsme se konečně šli na chvíli uklidnit do našeho boxu:) a tajně doufali, že se ten večer se Sámerem ještě setkáme, osobně mu popřejeme a předáme, co je třeba. A Dášenčiny tajné služby nás nezklamaly! Najednou kde se vzal, tu se vzal Sámer. Nenápadně se posadil ke stolku a jal se podepisovat kartičky pro děti z dětského domova, o což ho poprosila Mashenka. Nešlo jinak, než mu pochválit jeho výborné vystoupení a nasazení – až jsem ho ale musela pokárat, že takto přece nezpívá nemocný člověk! Tak se pomalu až styděl s tím, že se snažil no…;) Samozřejmě došla řada i na Pink – jak na tu „jeho“, tak na skutečný koncert, na kterém byla i Mashenka se Soničkou. Očividně by ho mohli dlouho probírat…;) Musím ocenit, že Brňáci jsou skutečně zřejmě uznalejší a vzhledem k osobnostem showbyznysu tak nějak slušnější, než by tomu bylo v Praze. Během setkání nás nikdo neobtěžoval a Sámer se snad i během celého večera mohl cítit jako svobodná bytost, která může rovným dílem jak pracovat, tak se i pobavit. Během těch vzácných chvilek, které jsme se Sámerem strávili, nás v uvozovkách:) nic nepřekvapilo – choval se totiž jako vždy slušně, skromně a neskutečně vstřícně ke každému – byť po tom vskutku heroickém výkonu musel být dost unavený. Snad se ale na celé akci cítil dobře – určitě částí i díky publiku, které dokázalo vytvořit výbornou atmosféru, no a samozřejmě také díky skvělému moderátorovi, jehož výkon pak neopomněl několikrát vyzdvihnout…;) Předali jsme mu i opožděné vánoční dárky – Sendy např. od tatínka vaječný likér;), já za SI onu zmiňovanou sochu (která se mu - jak se zdálo - snad i trefila do vkusu) s tím, že mu nesu ještě jednu ženskou, aby jich snad neměl málo…;) Chudák jako vánoční stromeček se s námi rozloučil a odnesl si vše na pokoj. V domnění, že už všechny vrcholy večera vyčerpány jest, jsme se se Zuzkou zhruba tak za hodinku začaly chystat k odchodu, protože nám měl jet za nějakých 30 minut autobus od Grandu. Vzhledem k tomu, že jsme za ten den už měly dobrodružství až až, ani jedna se necítila zdravotně extra a Zuzka musela navíc ten den ráno do práce, jsme chtěly stihnout už tento autobus tuším ve 2:45 v noci. Jen jsme se ujistily, že se holky postarají o dopravení Sendy na pozdější bus, rozloučily se a vydaly se před Boby chytat taxík. A teď mi držte palce, aby následující část nebyla stejně tak dlouhá jako celá předchozí :o

 Jak možná tušíte, jako zájemci o odvoz jsme nebyli jediní…;) Taxíky před Boby sloužily především hostům hotelu, kteří měli zájem obrážet silvestrovské Brno. Často taky šlo o tvrdý boj o to, kdo si taxíka dříve zabookoval, což byl problém. Poté, co jsme takto přišly asi o dva, se Zuzka vydala přímo do hotelu vyjednávat o logice systému; já jsem se venku snažila zachytit volný taxík. Čas neúprosně běžel, dav zájemců před hotelem se zvětšoval, a taxík nikde. Konečně jeden dorazil! Vrhla jsem se k němu a nějaký pán, co byl poblíž, mi byl oporou v tom, že mi před davem taxíkuchtivých potvrdil, že „tento je váš“. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ale nemám Zuzku – kde sakra vězí? ;o) Zapřísáhla jsem je, ať ještě vteřinku vydrží – že mám v hotelu ještě jednoho zájemce. Vřítila jsem se do hotelové haly jako fúrie – Zuzka přede mnou a s ní – překvapivě – Sámer! Absolutně jsem nechápala, která bije – jen jsem hystericky vykřikla cosi ve smyslu: „Zuzko, honem – je tady taxík!“ Načež mi Zuzi v klidu odvětila něco jako: „Teď ne Evi – mám zařizování.“ :o) Rozumějte – on opravdu neexistuje rozkošnější pohled než na Sámera, když se diví, že už odjíždíte, a jak s vámi probírá budoucí desku a i to, že na ní bude naše milované Trouble! V tu chvíli jsem se mu ale asi musela zdát jako absolutní hysterka, která dává přednost nějakému taxíku! ;o) Vteřiny se zdály jako hodiny, což by normálně v Sámerově přítomnosti bylo úžasné, protože jindy chvíle s ním hrozně rychle utečou…Zvládla jsem mu jen sdělit, že i kdyby na té desce bylo jen Trouble, stálo by to za to. Po chvíli se s námi pevným objetím krásně rozloučil, ovšem tentokrát to neodnesly jen naše čipy. Překvapivě - dav před hotelem ani taxikář zřejmě neměli pochopení pro naši důležitou konverzaci:), takže jsme po východu z haly viděly už jen ujíždějící auto. Teď už nám opravdu „teklo do bot“ (to skutečné teprve přijde..;)) Díky Zuzčině výřečnosti jsme asi po dalších dlouhých pěti minutách dokázaly ubránit místa v taxíku, ve kterém už předtím seděli jiní zájemci! Neptejte se jak – sama to doteď nechápu, protože dotyční se nezdáli jako příliš chápající závažnost situace…;o) Kdyby opustili svá místa rychleji;-p, možná by vše dopadlo jinak…Konečně jsme tedy vyrazily směr Grand. Pan taxikář byl víc než přívětivý – opravdu s podivem k tomu blázinci, ve kterém jezdil. Cestou jsme ho dokonce i zvládly zasvětit do důvodů, proč jsme navštívily krásné Brno s ještě krásnějším Boby centrem;) Když jsme dorazily na místo, bylo 2:40, takže autobus měl jet – teoreticky;) – za pět minut. Pán nás vysadil a bylo vidět, že nám opravdu přeje hodně štěstí…;) Čekaly jsme v nechutné zimě tak půl hodiny, než nám došlo, že bus zřejmě nedorazí. Doteď nevíme, zda jel dřív nebo zda nejel vůbec. Obalily jsme se vším, co jsme po baťozích našly, a vydaly se k nádraží Zvonařka, kde jsme doufaly, že snad nějaký autobus chytíme. Nevím, odkud se následně braly informace o teplé noci – jen vím, že ta Sibiř, co jsme během těch pár hodin zažily, nebyla rozhodně teplá…Na nádraží jsme prošly všechna možná stanoviště a po bedlivém prozkoumání jízdních řádů nám z toho vyšlo, že zhruba v rámci jedné hodiny musí několik autobusů jet:o) Úschovna zavazadel byla zavřená, takže jsme doufaly alespoň v nádražní WC. To oficiálně otvíralo v 05:00, naštěstí mělo ale už otevřeno dříve. Pan WC viděl, že jsme na tom dosti bídně, takže nás tam nechal zhruba tak půl hodinu přečkat. Zrovna když se Zuzka posilovala svojí poslední a jedinou tatrankou ze sociálního programu se ale vrátil dosti nepříčetný s tím, že teď už jsme ho tedy naštvaly (?:o)) a musíme ven:( Důvod byl zřejmě ten, že když nějací podezřelí chlápci venku viděli, že jsme my uvnitř, tak se začali domáhat také svých „práv“ a s pánem chtěli zřejmě konverzovat víc, než je zdrávo. Ten nám ještě stačil „mile“ sdělit, že sem o Silvestru žádný autobus nezajíždí! a ať to případně zkusíme znova u Grandu. To se nám ale nezdálo, a tak jsme dál trpělivě čekaly na nádraží na případný bus. Pana WC zřejmě bavilo víc obcházet v mrazu nádraží, než aby zalezl do svého útočiště, takže nás po chvíli potěšil inteligentní otázkou: „Opravdu chcete jet do té Prahy?“ Ne – asi tady mrznem jen tak ze srandy, protože nám to přináší slast. Pán prý, proč jsme nešly k tomu Grandu – že před chvílí viděl jet jeden žlutý odtamtud…zajímavé. (možná vám teď jeho info přijde pochopitelné nebo logické, ale nás v tu chvíli neskutečně štvalo!:o))

 Z důvodu toho, že už jsme zimou moc nezvládaly přemýšlet, jsme usoudily, že se musíme zas vydat na cestu. Za Zuzčina kašle a mého tichého nadávání jsme zamířily tentokrát skrze podezřele opuštěné metro s několika individui zpět ke Grandu, zjistit situaci. Posléze sněhová cesta, kdy se navíc spustil déšť, se zdála nekonečná…v tu chvíli bylo úplně jedno, že jsem měla vysoké boty, protože byly po chvíli nasáklé skrz naskrz:( Krev se ve mně v tu chvíli vařila vzteky, což mě možná zachránilo před umrznutím:-), a zážitky z koncertu se mi v tu chvíli vybavovaly jen matně:) Spíš mě štvala případná nemoc v průběhu zkouškového období, která by mi zhatila moje půlroční pinožení:(( Zuzka se k tomu ovšem snažila stavět statečně a s humorem – s odůvodněním, že žádný skutečný zážitek nemůže být docílen bez patřičného vykoupení záporným protipólem…:( Zní to vcelku rozumně, v tu chvíli bych ale já nevděčnice vyměnila těch pár vteřin navíc se Sámerem za to, sedět v teple autobusu…:) Poté, co jsme se doplácaly ke Grandu jsme zjistily, že jakýsi bus opravdu možná v těch půl páté jel…nu což – teď už nám zbývalo jen přežít hodinku a půl kdesi, než dorazí onen autobus, kterým se měla vracet i Sendy…;) Doštrachaly jsme se k vlakovému nádraží, kde jsme si odevzdaně sedly a drkotajíce zuby, udržovaly se při životě pohledem na jakési prasečí masky na hlavách naproti nám sedící dvojice. Když se konečně!! přiblížila toužebně očekávaná chvíle odjezdu žlutého zachránce, vypravily jsme se opět (pokolikáté už ten den?:o)) ke Grandu na nástupiště. Zdálky jsme rozpoznaly Mashenku, Terezku, Mischku a Sendy, která jela do Prahy. Zavládlo zděšené překvapení, co tam ještě děláme – na vysvětlování jsme ale neměly moc sil, tak jsme jim jen ve zkratce sdělily, co se nám přihodilo…Ještě jsme stihly zaznamenat, že místo bloudění nočním Brnem jsme se mohly kochat pohledem na tančícího Sámera. Upřímně – i několikahodinový pohled na Tančící dům by byl býval rájem ve srovnání s těmi několika hodinami, které jsme prožily…Ale dost už o tom:) Snažila jsem se, aby v tom nebylo už tolik zjitřených emocí a aby to bylo tak z desetiny dlouhé, než být muselo…ale nevím, jestli se mi to podařilo:o) V pořádku jsme nasedly do autobusu a paní stevardka se pilně starala o to, abychom rozmrzly…Vyzkoušela jsem vše, ale popravdě následky jsem cítila ještě dost dní po Silvestru, Zuzka možná i týdnů:-D Ale jak se říká – co Tě nezabije, to Tě posílí…;) Dnes bychom možná situaci řešily jinak a investovaly raději peníze na potupný návrat zpět do Boby;o) Ale upřímně doufám, že podobná situace už nenastane a z celého večera si v důchodu vzpomenu jen na to jedinečné TROUBLE! ;o)  

Eva

         FOTO : Renata