S.I.lvestr – BOBYCENTRUM Brno – 31.12.2006

    

     Do konce roku 2006 zbýval necelý měsíc a já jsem byla přesvědčená, že pro tento rok už je konec s akcemi Sámera, které bych ještě natočila a začala jsem likvidovat celoroční resty na své domácnosti. Hovor od Sámera mi zazvonil v jeden prosincový podvečer a úplně změnil plány nejen moje, ale spoustě dalších lidí. S radostí mi oznámil čerstvou zprávu, že bude součástí velké silvestrovské show Leoše Mareše v Bobycentru Brno, kde bude uzavírat večer před samou půlnocí blokem svých písní. Během vteřiny mi bylo jasné, že domácí pantofle na Silvestra zůstanou v botníku a po několika letech u televize vyrazím mezi lidi. 

     Hned jsem tu zprávu oznámila na fóru Si.com a reakce se dala předpokládat do posledního puntíku. Někomu bylo jasno v okamžiku, jinému za pár vteřin a těm, co již měli nějaký domluvený plán, který mohli změnit, za pár minut. Ti, co plán změnit nemohli, byli najednou zklamaní, že jim tato silvestrovská příležitost se Sámerem uteče. Bodejť by ne, když měl mít asi padesátiminutový vstup, zpívat zhruba deset písniček, tedy zatím nejvíc, co kde zazpíval? A sliboval i něco mimo svůj repertoár. Miloš obratem udělal pro webové stránky pozvánku na tuto akci, aby všichni, kdo budou mít zájem, na Sámera do Boby přišli.

      Bylo mi jasné, že tahle akce se zapíše do dějin fanklubu a bude potřebovat koordinaci s pořadatelem. Kontaktovala jsem ihned – bylo to ještě o víkendu – obchodní kancelář a požádala o kontakt na ředitele Bobycentra. Hned v pondělí jsem zavolala, pan ředitel Blatný byl velmi laskavý a domluvili jsme si za několik dní schůzku. Po našem telefonickém hovoru navštívil i tyto webové stránky a byl velice potěšen prezentací  silvestrovské akce, kterou jsme zveřejnili ještě dříve, než se objevila upoutávka na stránkách Bobycentra. S Dášou ml. jsme pak ve stanovený den a hodinu čekali u recepce hotelu, kam si pro nás pan ředitel přišel. Provedl nás celým areálem Boby a v Laser Show Hall nám umožnil získat místenky pro fanklub v neprodejné VIP zóně. Bylo to od něj velice milé a neobyčejně vstřícné. Dáša ml. měla původně na Silvestra taky jiný plán, ale když se ocitla v atraktivních prostorách Boby a když slyšela, jak tam bude závěr roku probíhat, na místě všechny plány změnila a řekla, že půjde s námi.

     Za několik dní mě pan ředitel Blatný pozval i na tiskovou konferenci, která se k silvestrovské akci v Bobycentru konala. Byla jsem zrovna v Brně, máma měla narozeniny, tak nebyl problém se zúčastnit. Leoš Mareš se ten večer probíjel silnou mlhou, která téměř zastavila provoz  na dálnici a omlouval se za zpoždění, když dorazil. Pan Blatný mě Leošovi Marešovi představil s tím, že spravuji ty: „výjimečné Sámerovy webové stránky“. Leoš reagoval na toto konkrétní sdělení výmluvnou holou větou, která přitom  sdělila víc, než kolik měla slov: „Slyšel jsem,“ řekl. :-) Takže se o těchto stránkách díky nadstandardnímu obsahu v kuloárech ví! Potěšilo mě to. Když jsem to později reprodukovala Sámerovi, tak potvrdil, že se takové věci v branži sledují.

      Místenky byly zakoupeny, tak každému zbývalo pouze obstarání lístku. Mohli jsme být v klidu, protože jsme věděli, že budeme sedět spolu. Pár z nás sice těsně před Silvestrem skolila nemoc, nebo přišel zákaz od rodičů, ale stále v hojném počtu jsme se v ten výjimečný večer sešli.

      S Dášou ml. a jejím přítelem jsme vyrazili do Brna trochu dřív, zastavili jsme se u mámy nachystat si spaní. V Boby jsme chtěli být také s předstihem – měla jsem u sebe vstupenky pro Libu a Sonču a také všechny místenky. Uvelebili jsme se v sedačce u recepce hotelu. Na mobilu jsem našla zprávu od Renaty, že už relaxují s manželem na hotelovém pokoji :-), tak jsem jí napsala, že jsme už taky na místě  a totéž Libušce, která byla s děvčaty už taky na cestě.

     Během chvilky za námi přišla na pokec Renča, ještě v pohodlné teplákovce a ptala se, v kolik to vlastně začíná. Vzhledem k tomu, že zabíjela taky bacila asi čtyřmi prášky, vzala přípravu na tento večer opravdu zodpovědně. Kurýrovala se do poslední hodiny. :-)

     Jak jsme tam tak povídali, z výtahu vylétl jako vždy hyperaktivní Sámer (ještě jsem ho neviděla zpomaleného) a přivítali jsme se. Tentokrát se ale držel v bezpečné vzdálenosti, protože už z několika metrů  avízoval napadení chřipkou. Docela chraptěl, tak jsem vyjádřila obavu, jak to vystoupení zvládne. Řekl, že zkoušku už mají za sebou, že to snad odzpívá a že jde zatím ležet. Doporučila jsem mu deratizaci lihovinou, mrkl, že jde na to:-) a po slovech, že se uvidíme večer, ho zase spolkl hotelový výtah.

     Renata se šla taky nachystat a my jsme se přesunuli před Laser Show Hall.

     Spěchat jsme do svých boxů nemuseli. Nikdo je obsadit nemohl, tak jsme trpělivě po 19. hodině, kdy se vstupní dveře Laser show hall konečně otevřely, čekali, až všichni projdou kroužkovací procedurou. Dášu ml. s přítelem jsem poslala napřed a čekala jsem na ostatní. Za chvíli jsem už spatřila chumel složený ze známých tváří s rozzářenou Libuškou v čele. Dovnitř se postupovalo hodně pomalu, ale protože červené pásky na zápěstí znamenaly volný vstup do všech prostor Boby a hlavně na raut včetně půlnoční láhve sektu, trpělivě jsme se posouvali k turniketu. Prošli jsme všichni – až na chudáka Evičku, která jediná zůstala za hradbou bodyguardů a takzvaně před branami. Neměla totiž vytištěnou internetovou rezervaci vstupenky, kterou by jí na základě této potvrzenky na místě prodali. Po krušné půlhodině přemýšlení, koho kontaktovat, kam volat, aby se dostala za námi, byl jako zázrakem nabídnut z davu jeden lístek na prodej, navíc za poloviční cenu, ale i s rautem. Spása přišla v pravou chvíli a Evička byla konečně s námi uvnitř. :-)

     Sešli jsme až k našim rezervovaným boxům těsně nad tanečním parketem a slušně vymístili dvě ženy, které se tam během naší nepřítomnosti neoprávněně usalašily. Zpočátku dělaly, jakoby nic, že tam patří a myslely si, že místa uhájí. Každý stolek však byl označen číslem, k tomu příslušné místenky, které neměly, tak to vzdaly a šly se poohlédnout jinam. Naše místa byla perfektní, v koncové neprůchozí části, kde nás nikdo nerušil.

     Rozsadili jsme se, po chvíli přišla i Renata s manželem. Pozdravit nás přišel i pan ředitel Blatný, znovu jsem mu poděkovala za ta perfektní místa a rozloučili jsme se s přáním hezkého večera. 

     Musím říct, že mojí jedinou a největší starostí pak až do půl jedenácté bylo, jak a odkud natočit Sámerovo vystoupení, takže jsem vlastně skoro s nikým nepokecala, nedala jsem si jedinou alkoholovou skleničku a v hlavě jsem měla pořád práci. Na chvilku jsem se probrala, když jsem si uvědomila, že takhle bych asi prošvihla i ten raut, tak jsme tam s Dášou a jejím přítelem vyrazili a dobře jsme udělali. Nejen že jsme se docela pestře najedli, ale ten raut byl i obrovský estetický zážitek. Před kuchaři z Boby fakt klobouk dolů. Něco takového bylo možné vidět snad na nějakých milionářských večírcích v amerických filmech, ale v reálu jsem takové gastronomické orgie ještě nenavštívila. A to jsem už na mnoha rautech byla. Některé obložené mísy, nebo cukrovinky, byly až umělecká díla. Kromě studené kuchyně bylo možné ochutnat i teplé uzené s různými dresingy, guláš, rostbeef, řízečky, restované a smažené ryby i zeleninu….prostě velký výběr. Raut probíhal v několika prostorách a když už jsme si mysleli, že jsme prošli všechno, narazili jsme na další místnost, kterou ještě skoro nikdo neobjevil. To už jsme se ale většinou jen koukali. :-) S plným žaludkem by si ten večer člověk tolik neužil.

      Asi o půl jedenácté proběhla tombola. Na parket se nahrnuli všichni, kdo měli nohy a pro mě  bylo rozhodnuto. Už nějakou dobu jsem pošilhávala po skládací kovové židli u jednoho dolního baru a protože měl Sámer vystoupit hned po tombole a já věděla, že lidi už tam zůstanou, šla jsem po ní. A dobře jsem udělala, z výšky běžného smrtelníka bych nenatočila ani polovinu toho, co jsem chtěla. I tak mi v záběru zaclání jedna slečna, co měla tak metr devadesát, ale musela stát hned u pódia. :-)

      Můj předpoklad byl správný, nikdo se neodebral slavit do jiných sekcí Bobycentra a parket byl narvaný až k pódiu, když Mareš ohlásil Sámera Issu. Zatímco vystoupení Veroniky Zaňkové přihlíželo mnohem méně lidí, Sámera chtěli vidět všichni. Však ho taky vítali bouřlivým potleskem, výkřiky zpestřovaly celou úvodní hudební předehru první písně I Believe I Can Fly a lidé ho odměňovali hlasitou přízní i během celé písně. Bodejť taky ne. Poručila jsem si zkamenět, abych tu půlhodinu vydržela stát bez hnutí, ale mrazení v zádech jsem cítila stejně. I když se při natáčení prioritně soustředím na technickou stránku, režii celku i detailu, i tak jsem si to užila. A doma ze záznamu prožila. :-)

     Po úvodní písni následovalo Intro a Move s tanečníky, potom Babylon. Přesto, že bylo poznat, že je Sámer nachlazený, nic nešidil a zpíval, jako by mu nic nebylo a živý zpěv to nijak neznehodnotilo. Držela jsem mu palce, aby mu hlas vydržel. Po taneční vložce Dance2XS zazpíval Busted a pak mě skoro katapultoval se židle vypalovačkou od Pink - Trouble. Když jsem se nemohla kvůli natáčení hýbat, tak jsem se aspoň spokojeně usmívala – trochu inteligentně – doufám.:-) Tohle byla fakt síla! A ta souhra s publikem! Holky u pódia byly úplně hotové a pištěly jak pominuté. A Sámer běhal, hulákal, nachlazení dodalo jeho zpěvu rošťácký chraplák tam, kde potřeboval a ten nakažlivý rockový drive, co do nás pustil….kdo by to byl do něho řekl? Teda z těch, co neví, čeho je schopen. :-) My, co to víme, se jen radujeme a užíváme si to s ním.  Společně s tanečníky zakončil své vystoupení písničkou Sister. Asi měl původně zpívat písniček víc, ale co ubral do počtu kvůli nemoci, o to víc energie dal do těch, co zazpíval.

      S židle jsem slezla úplně dřevěná, možná proto, že jsem si načasovala hibernaci o pár minut delší. Holky se mnou chtěly probrat předání dárku Sámerovi, ale já potřebovala aspoň minutu k regeneraci krevního oběhu. Navíc se blížila půlnoc, tak jsem se rychle přemístila k nám do boxu, zapnula kameru a rozhodla se z dálky zaznamenat půlnoční přípitek. Přes to, že jsem si dálkovou zkoušku natáčení z našeho sezení zkusila už navečer a hned jako možnost  zavrhla, kupodivu se mi teď zdálo, že kameru i s velkým zoomem o půlnoci udržím. Tak jsem točila, ani jsem nevěděla, co natočím a teď jsem moc ráda, že jsem vydržela. Ani přípitkovou láhev sektu jsem si nestačila jít vyzvednout. Tu jsem pak sháněla po všech barech až někdy ve dvě ráno, což byl problém, skoro všechny už byly vypité. Dali mi ji až u čtvrtého baru a neotevřená skončila doma v lednici. :-)

      Sámer byl Marešovi vynikajícím pomocníkem, spolutvůrcem parádního přechodu z jednoho roku do druhého. S mikrofonem v ruce zpíval ústřední melodii z Hříšného tance, jako by nikdy nezpíval nic jiného, na Marešovu žádost dal bez hudebního doprovodu jednu sloku ze svého superstárovského Colinse a s Veronikou po půlnoci zazpívali českou hymnu. Pak začala Marešova půlnoční diskotéková show a Sámer zpíval, přiťukával si s lidmi, oni s ním a udržoval spolu s Marešem kotel pod pódiem v euforickém varu.  Dejte Sámerovi mikrofon, pusťte hudbu, přiveďte lidi, co budou vděčně jeho řádění přihlížet  a ze Sámera se rázem stane energeticky nevyčerpatelné perpetum muzicmobile s rozzářenou tváří a bude vás bavit třeba až do samého rána. On totiž není jenom „happy face“, on je hlavně „happy soul“. Na face se prozáří zevnitř. Proto se nedaří komukoliv vzbudit tytéž reakce pouhým nasazením úsměvu. Bez kontextu s duší je to jenom dočasný škleb. Jsem přesvědčená, že Sámerovo „happy emission“ se přeneslo na všechny přítomné, aniž by věděli, odkud to mají. Ten křehký kluk působil na tom pódiu jak atomová elektrárna na radost.

     V pocit euforie se přeměnila i spousta zpracovaných promile a v ten večer, ani k ránu,  jsem nenarazila na nikoho příliš vratkého a společensky unaveného. Přesto, že parket byl zlitý od šampaňského, jak po vydatném dešti a u přilehlého baru jsem se na sladkou, lepivou podlahu skoro přilepila. Nebo právě proto. :-) Opilý parket se naštěstí nehoupal a lidé tancovali do samého rána. Koloběhem emocí mezi lidmi se Sámerova chřipka  někam úplně vytratila.

      Když jsem měla za to, že jsem natočila záběry toho nejlepšího z narození roku 2007, vypnula jsem konečně kameru. Renata mi nalila – první alko ten večer - trošku svého šampusu do štíhlé skleničky a já si s nimi jako s prvními konečně připila a popřála.

     Jen co jsem krátce poseděla, řekla jsem si, že bych mohla jít také pod pódium popřát a přiťuknout Sámerovi, tak jsem vzala skleničku a sešla na parket. K pódiu jsem se pro nával nedostala a on mě přes tolik lidí neviděl. Pak už odběhl stranou do zákulisí. Zkusila jsem prověřit roh sálu, jestli tam nejsou nějaké dveře, byly tam a když jsem je otevřela, rázem jsem byla v šatně. Sámer mě přivítal, dolil skleničku, popřáli jsme si a první, co bylo, tak jsem mu musela pochválit tu písničku od Pink. V šatně byl i Sámerův bratr Marwan, představila jsem se a popřála mu taky k novému roku, i všechno krásné Marečkovi. Mladému tátovi v ten moment úplně zjihla tvář. :-) Stejně tak Sámerovi. Sabinka z Dance2XS poletovala plná energie sem a tam, krásná tmavovláska Martina seděla s přítelem na zemi a drželi se za ruce.  Náhle do šatny vešel Leoš Mareš a vysekl Sámerovi takovou poklonu, že se mu na chvilku zasekla vyřídilka. V podstatě mu řekl, že vítězové SuperStar sice dobrý, ale že podle něho jenom Sámer  přinesl  Česku něco nového a zajímavého. A že kdykoli a kdekoli s ním bude moc rád na nějaké akci spolupracovat a moderovat. „Ježíš, děkuju!“, vyhrkl  potěšený Sámer a já jsem se neudržela a poděkovala mu taky za to, co Sámerovi řekl. Protože slyšet  od takového člověka, jako je Mareš, to, co si říkáme mezi sebou my fandové, navíc od chlapa, to vážně potěší. Musím k tomu ještě konstatovat, že Leoš je opravdu profík každým coulem a moc se mi líbilo i jeho chování v ten večer. Na pódiu žertoval, ale mimo něj si držel tak seriózní a profesionální formu, že jeho Monika na něho může být opravdu pyšná. U mě hodně po osobní zkušenosti stoupl v ceně.

    Jak se Mareš rychle objevil, tak rychle zmizel pracovat, protože mu právě začala druhá směna, a to diskotéka, kterou zajišťoval až do ranních hodin. Povídali jsme pak se Sámerem o všem možném, mimo jiné říkal, že tuhle se byla na stránky podívat jeho maminka a řekla, že tady máme moc krásné fotografie.

     Sámer se mě pak zeptal : „Neuděláme ten rozhovor?“ Už jsme ho asi 3x z různých nenadálých příčin odkládali, ale dělat ho tady? Odpověděla jsem mu, že bych ráda, ale v tom rachotu by z toho nic nebylo. „Ne tady, ale u mě na pokoji.“  Řekl, ať si skočím  pro kameru, on že si zatím sbalí věci (měl na zemi velký kufr s oblečením) a půjdeme k němu. Rozhovor natočený mimo ruch oslavy, to bylo samozřejmě něco úplně jiného. Byla jsem s kamerou během chvilky zpět a vydali jsme se přes sál k východu. Sál je stupňovitý, složený z několika teras různé úrovně, které spojují krátké schody. Sámer držel kufr na jednom konci, já za popruh zvedala druhý a svižným tempem jsme to společně zvládali. Docela jsem se bavila z některých udivených pohledů, které na nás ulpívaly po cestě. :-)

      Celou trasu jsme o něčem povídali, i cestou výtahem. Elektronický zámek pokoje č. 610 několikrát odmítl poslušnost a nereagoval na kartu, kterou Sámer protáhl čtečkou, ale po několika pokusech nás dovnitř konečně pustil. Sámer obýval malý apatrmán. První, po čem jsem se dívala, bylo osvětlení, v obýváku veškeré žádné, jen stojací lampa v rohu se slabou žárovkou, na stropě vůbec nic. Vedle byla ložnice. Tam strop taky prázdný. Sámer tedy rozsvítil halogenovou lampičku na nočním stolku a druhou na miniaturním psacím stole. Bylo to o dost lepší, než v prvním pokoji. Zatímco si ještě ukládal nějaké věci, nachystala jsem židli ke stěně, nasměrovala lampičku, sedla na okraj postele – nebylo kam jinam - a vyzkoušela na displeji, jestli to bude stačit. Zdálo se to dobré.

     Řeknu vám, že dělat se Sámerem inteview je radost. Nečekala jsem, že se zrovna na Silvestra uskuteční, tak jsem se ani nepřipravovala a Sámer určitě taky ne. Ale zatím jsme měli v minulosti spíš vždycky problém stihnout věci dopovídat, než aby nebylo co říct. Tak tomu bylo i tentokrát. Sámer sedl a začal. Napřed poděkování, nám za stránky, všem za přízeň. A pak se rozhovor stáčel různými směry, Sámer otevřel v rozhovoru své profesní i soukromé komůrky. Myslím, že se podařila krásná věc a bude předpolím těm, co budou následovat. Jsem si jistá, že Sámer má ještě hodně co říct, že ví přesně, co chce a má to v hlavě dobře srovnané.  Když mluví, tak tu jiskru v oku, tu něhu při představě snu, který v sobě po kouskách formuje a v realitě tvoří a ke kterému při svých slovech odlétá, to žádný tištěný rozhovor sebelepšími slovy nenahradí. A už vůbec psaný text nedokáže, aby byl čtenář přesvědčený, že něco takového Sámer vůbec kdy řekl. U videointerview odpadá jakákoliv pochybnost. A to je přesně to, co má smysl. To je Sámer bez korekcí, bez úprav. Každé přeřeknutí je milé samo o sobě a mimoděčná reakce na ně odhalí zase kousek toho člověka, co se v Sámerovi skrývá. Dokonce mám někdy dojem, že právě ty momenty patří k těm nejcennějším.

     Rozhovor byl nad očekávání dlouhý a Sámer viditelně povídat chtěl. Nejednou na něm nebyla žádná nemoc znát, možná se po zbytek večera zastavila, nebo odešla úplně a už se nevrátila. V každém případě si pak i zbytek silvestrovské akce v Bobycentru v klidu  po své práci užil.

     Po dokončení rozhovoru jsem vypnula  kameru a zamířila přes obývák ke dveřím. Sámer ještě prohrabal svůj objemný kufr a vylovil z něho černou lehkou bundu a klobouk, který pak měl po zbytek večera na hlavě. I u toho jsme ještě povídali. S obsahem kufru se příliš nepáral a naložil s ním typicky chlapským způsobem. S hlavou v mnohem důležitějších sférách, kam srovnané komínky pomíjivých věcí nepatří. :-) Mnou zase projel ryze přízemní reflex věci mu v kufru poskládat, ale už jsem se držela kliky na vstupních dveřích.

     Cestou zpátky do sálu jsem ho požádala, jestli by se za námi nestavil, že by mu děvčata chtěla popřát a předat nějaké dárky. Řekla jsem mu, kde sedíme a on slíbil, že jak se rozloučí s tanečníky, tak hned přijde. Libuška mi ještě připomněla podpisové kartičky pro žáky praktické třídy střední školy Mesit v Uherském Hradišti, tak jsem mu šla ještě říct, aby je vzal sebou. Za chvíli opravdu přišel, kartičky podepsal, s děvčaty si popřál, vyfotil se. Ten večer za námi zašel několikrát. Pak se tancovalo, dokonce  mě Sámer pozval i na taneček. :-)

     Myslím, že si v Bobycentru  silvestrovskou oslavu hezky užil. Nejdříve pracoval a dostalo se mu krásného přijetí od lidí, kterým se jeho vystoupení moc líbilo. Dobil si baterky a pak mohl trávit zbytek večera jak chtěl, aniž by ho někdo nějak přehnaně obtěžoval. Brno má větší respekt k člověku, tak  by  tomu v Praze asi nebylo. Tam by měl pořád kolem sebe nějaké slídily a nemohl by být sám sebou, jednou taky volný mezi lidmi. Brno mu dopřálo obojí: aplaus i soukromí.

      Z Dance2XS tam zůstala už jen Sabinka, ta malá, milá blondýnka, co to dovede na pódiu taky pěkně roztočit. Seděla jsem na galerii v našem boxu a dívala jsem se, jak se Sámerem tancují a hudbu i pohyb si užívají do pozdních hodin. Mohly být už víc než tři hodiny ráno, kdy mě ty jejich scénické taneční kreace plné radosti z pohybu tak oslovily, že jsem vytáhla kameru a zdálky dotočila pásku v kameře  do samého konce. Až doma jsem zjistila, že se mi podařilo natočit další „rozhovor“. Tentokrát bez jediného slova, ale s velkou výpovědní hodnotou. Člověk je nejvíc svůj, když si myslí, že se nikdo nedívá. Nepřetvařuje se, je takový jaký je. A Sámer v něm říká, aniž by mluvil, že je hravý, něžný, jemný, vtipný, neúnavný, radostný a kreativní, zcela chycený hudbou a tancem.

     Po čtvrté ráno jsme se já a Dáša ml. s přítelem s těmi, co zůstali, loučili. Sámer nás uviděl z parketu, mával na nás, ať počkáme a přiběhl se za námi se Sabinou ještě nahoru rozloučit. Vzniklo pár společných fotek a my pak vyrazili do prvního lednového rána provázeného vydatným deštěm k autu. Taxi nebylo potřeba, protože alkohol jsem měla akorát v tašce – tu neotevřenou láhev sektu. Tak jsem nás odvezla k mámě, ale přes několik pokusů jsem stejně neusnula. Nešlo mi to ani druhý večer, asi přebité baterky. :-)

      Doufala jsem, že se na mě Sámer nezlobí, že jsem ho točila při tanci, když se nedíval, ale někdy takové momenty nahradí roky marného přesvědčování lidí, kdo jaký je a vydají za tisíce stran povrchně psaného textu. Tak se staly tyto záběry základem pro epilog Sámerova roku 2006, vzpomínkovou bilancí jeho práce, a my všichni mu  přejeme, aby se stejnou lehkostí a hravostí protančil i  rokem 2007. 

Rádi mu pak na jeho závěr zase vyrobíme rekapitulaci a shrneme další úspěšnou bilanci. 

Dáša 

(natočená videa - viz sekce VIDEA)

další foto zde