Blížil se den D. Velký sál Lucerny se měl naplnit zvědavými diváky, kteří si přijdou vyslechnout, kdo z nominovaných získal ceny RGM za uplynulý rok 2006 a užít si s pozvanými hudebními hosty tento večer. Pozvánku na jméno jsem měla už týden doma, Vella mi předala svoji výhru v hlasování, protože sama se nemohla zúčastnit. Se Sámerem jsem byla domluvená, že mi dá vědět, jakmile bude něco on vědět, samozřejmě jsem tam chtěla jet jen kdyby cenu získal, abych pořídila videodokumentaci. Jinak jsem měla docela fofr na firmě v Čechách, kde jsem dokončovala nějakou práci a jen tak se mi do Prahy taky nechtělo.

Ještě v pátek po obědě byl Sámer doma v Děčíně a zavolal mi, že neví vůbec nic a že by taky nejradši zůstal doma s rodinou, trochu si odpočinul a užil si jich. Vůbec své výhře tentokrát nevěřil a bral s naprostým klidem, že to letos nevyjde. Říkal, že by ho sice hodně potěšilo, kdyby cenu obdržel, ale víc počítal s tím, že si cenu letos  odnese zase někdo jiný. Mluvili jsme spolu i o jiných věcech, jako bylo například natáčení ESA s Leošem Marešem až po ty na fóru tolik probírané vousy. Samozřejmě tohle vlákno četl a za všechny názory je vděčný. Pro odpůrce nadměrného obrostu mám dobou zprávu – vousy nejsou podle Sámera trvalou změnou jeho image, jen takovou procházkou zase jinam a v souladu s kovbojským kloboukem. Do Ruska tedy nejspíš pojede zase jako holátko, takže Rusky, těšte se! :-)

Jak jsme tak probírali všechno možné, najednou Sámer změnil tón hlasu, v okamžiku zjihl i dospěl a slyším, jak něžně říká: „ Ne, miláčku, to nemůžeš…“ a trpělivě otcovsky někomu něco vysvětloval. „To by Mareček, že?“, ptám se, protože mi bylo jasné, kdo se nám vmísil do hovoru. Potvrdil, že ano, že je zlatíčko, prý si přál rybičky, tak mu je koupili a jak je z nich nadšený. Zvláštní laskavá a milující autorita šla z těch Sámerových slov adresovaných  tomu malému andílkovi, který Issům vnesl novou radost do života. Sámer vážně jednou bude dobrý táta. -) Domluvili jsme se, že mi dá vědět, kdyby se něco bližšího o svém umístění dozvěděl. Znovu zavolal asi ve tři odpoledne, že on do Lucerny jet musí, když je v nominaci, ale že nic o výsledku neví. Takže nechal na mě, jestli pojedu, nebo ne, když není jisté, jak to dopadne. Než něco prošvihnout, rozhodla jsem se radši jet a po páté vyrazila. Se Sámerem jsem byla domluvená, že mu hned zavolám, jak dorazím a že pro mě ke vchodu zajde. 

V pasáži Lucerna byl vstup do podzemí trvale ucpán lidmi, kteří přes ochranku a pořadatele procházeli do velkého sálu, ale pasáž jako taková moc přeplněná nebyla. Nakonec jsem byla na místě dřív než Sámer a když jsem mu asi po půl 7 volala, odpověděl mi, že jsou teprve na cestě. Tak jsem zůstala v pasáži, chvíli jsme povídaly s děvčaty, co tam také čekaly a také během toho čekání setřásala s ramen jednoho přítulného, vláčného pána, co mi stále chodil vyprávět, jak mě miluje, přesto že ho vůbec neznám. -) Sámer dorazil v novém outfitu a novým stylingem těsně před 19. hodinou s přítelkyní Petrou. Vousy měl stále na tváři, ale doznaly ostřejších kontur a tam kde být neměly, tak už nebyly. Tam kde zůstaly, měly přesně ohraničené obrysy, uhlazený tvar a spolu s nagelovaným účesem černě rámovaly jeho tvář. Stáli jsme opodál obleženého vstupu a čekali, až se trochu uvolní, abychom prošli dovnitř. Nakonec se po Sámerovi sháněla asistentka pořadatele ČP, přišla pro něj a prošli jsme za její pomoci zácpou u vstupu.  

Sestoupili jsme dolů po schodech, s každým stupněm schodiště snad stupeň Celsia navíc. Sámer směřoval k šatnám účinkujících a nominovaných a já do sálu, abych našla vhodné stanoviště. Dole to bylo příšerné. Spoře osvětlené prostory byly do posledního místečka zaplněné lidmi, jakýsi opar se vznášel nad hlavami (těžko říct jestli prach nebo kouřové efekty), horko jak v pekle a nebylo slyšet vlastního slova. Něco jako šatna, kde bych nechala bundu, tam buď nebylo, nebo to bylo hodně dobře schované, aby to nikdo nenašel. Celý velký sál včetně galerií byl beznadějně ucpán, všechny prostory hodně nepřehledné. Komunikační plochy kolem sálu na tom byly podobně. Nebylo divu, že pasáž nahoře byla poloprázdná, protože všichni byli dávno v podzemí, aby včas obsadili svých pár decimetrů čtverečních plochy k stání. Prodrala  jsem se až k pódiu, kde kovové zátarasy se vzpěrami proti náporu lidí oddělovaly kotel diváků od pódia, hned pod pódiem zůstala asi metr a půl volná oáza klidu pro televizní kamery a akreditované fotografy. Zeptala jsem se člena ochranky, jestli mohu k pódiu na kraj, abych mohla natáčet. Zavolal mi drobnou Evu Eichmajerovou, která se  tam zrovna pohybovala, ta mi velmi mile vyšla vstříc a pustila mě do volné zóny ke kameramanům a fotografům. Má u mě veliké plus a moc příjemně mě svým laskavým chováním překvapila. 

Obsadila jsem jednu škvíru mezi obrovitými reprobednami a natočila pár záběrů pro atmosféru k videu. Televizní přenos měl začít v osm, před tím byli na programu někteří účinkující. Moderátoři, kteří občas publiku přišli něco říct, nebyli vůbec slyšet. Prý jak začne přenos, tak se to zlepší, ale nezlepšilo se vůbec nic. Ani ozvučení účinkujících na tom nebylo o moc líp. Nevím, jestli je tak mizerný zvuk v Lucerně vždycky, ale jestli ano, tak je úplně jedno, jestli zpěvák na pódiu umí zpívat nebo neumí. Sotva jsem rozeznávala slova písně a jestli je interpret v tónu nebo mimo něj, to v tom akustickém šumu, který všechno podstatné sléval do jedné masy nekoordinovaného hluku, nebylo vůbec rozeznatelné. Takže divák musel přijít vyzbrojen vědomím, že na pódiu zpívají opravdu zpěváci profíci a dotvářet si odraz hluku v uších podle svých vzpomínek, jak písně jindy slyšel. Být to první poslech čehokoliv, nemám z toho vůbec nic a vylézám na povrch Vodičkovy ulice úplně hluchá. Lucerna mě osobně velmi zklamala. Pojem mající renomé je ve skutečnosti velmi zanedbaný prostor, který by potřeboval rekonstrukci a zásah architekta jako sůl. Tak jak jsem podzemí viděla já, připomínal spíš undergroundové doupě, kde kdysi jistě krásný secesní prostor skončil jako fosilní zbytek slavné minulosti.

Uvítala jsem s úlevou, že ceny v kategorii domácího R´n´B byly vyhlašovány už jako třetí v pořadí a necelou hodinku po tom, co jsem začala rezonovat mezi reprobednami a zbytky atomů kyslíku pod pódiem. K mojí velké radosti Sámer cenu skutečně získal i letos a já nejela do Prahy zbytečně. Přesto, že z mikrofonů nebylo při předávání ceny slyšet skoro vůbec nic, Sámera jsem viděla dobře a jen jsem odezírala, že  děkuje za hlasy lidem i Ondrovi Brzobohatému, který je autorem většiny Sámerových písní. Celá ta sláva trvala pouhých pár minut, Sámer cenu převzal a pak už ho pohltila tlačenice vedle pódia. Uvítala bych, kdyby ten večer byl v režii oceněných a ti by publiku zazpívali. Mělo by to větší logiku, i když by se tak výsledky asi neutajily. Bohužel tomu tak nebylo a s ohledem na zvuk to bylo asi dobře. Tak snad příště.

Sbalila jsem fidlátka, posbírala svršky a tašky se země a zmizela z té sauny do předsálí. Sámera odchytilo pár novinářů, pár fotografů, dění okukovali zvědavci a já uvízla na jejich hradbě. Než se zácpa pohnula, Sámer se mi ztratil za kovovou zábranou u šaten. Tam mě nekompromisně zastavil člen ochranky a nepustil dál - stejně jako fotografy, co postávali kolem a čekali na úlovek – fotku nějaké celebrity. Marně jsem mu vysvětlovala, že jdu natočit Sámera pro jeho web a že o tom ví. Lakonicky mi sdělil, že Sámer není pořadatel a vytlačil mě k postávajícím fotografům. Naštěstí kolem procházel pan Nejedlý, pozdravili jsme se, on mi přinesl visačku, která problém vyřešila a já mohla kamkoli do veřejnosti zapovězených částí Lucerny. Jenže kde v té spleti hledat Sámera? Podívala jsem se na mobil a měla jsem tam od něj nepřijatý hovor – taky mě asi před deseti minutami sháněl. Jenže slyšet mobil v takovém rachotu bylo naprosto nemožné. Poslala jsem mu tedy zprávu, kde jsem a po chvíli jsme se konečně našli. Sámer si zašel pro svoji kovovou trofej, pro přebal ve tvaru obalu DVD s diplomem k získané ceně a začali jsme hledat místo, kde bychom mohli natočit aspoň pár slov k této události a Sámerovo poděkování fanouškům. Takové místo jsme však hledali marně. Světlo bylo na chodbách sotva takové, aby se člověk nezabil a když jsme našli sklepní prostor, kde stropnice jakž takž osvětlovala zbytky chlebíčků po jakémsi polním rautu, stěna, kam jsem Sámera postavila, vypadala jak na nějakém zanedbaném nádražním totalitním WC. Lucerna opravdu potřebuje důslednou rekonstrukci, je to ostuda nechat takový skvost chátrat. Vzdali jsme to a domluvili se, že  reportáž natočíme za pár dní jinde a v klidu. Sámer mi půjčil svou cenu na chvilku do ruky, takže jsem zjistila, že má i slušnou váhu fyzickou a nejen tu symbolickou. -)  Pokud bude Sámer takhle úspěšně pokračovat ve sbírání cen, poličku na zdi, kde své trofeje staví, bude muset mít pěkně pevně přibitou. -) 

Musím říct, že Sámer měl opravdu velikou radost z toho, že podruhé tuto cenu získal. Nejen že odměňuje jeho snažení na poli R´n´B, ale je to hlavně cena hudební televize, která si rok od roku získává větší a větší prestiž, protože proniká nad úroveň české hudby a propojuje ji se zahraničními trendy, aspiruje na jakési malé české MTV. A proto ceny televize Óčko jsou cenami adekvátními obrazu úrovně hudby v kontextu se zahraničními trendy. Nominace vycházejí z podložených odborných výběrů tvorby v cizině i u nás. O konečném výherci pak rozhoduje výhradně hlasování posluchačů a anketa nesleduje jiné, než hudební zájmy.

Zatím co Sámer se jako jeden z vítězů tiskl se svou cenou skromně ke zdi, kolem procházely jiné celebrity, které sice cenu nezískaly, ale o to hvězdněji rozdávaly úsměvy na všechny strany a nastavovaly ochotně své tváře hladovým objektivům fotografů. Zaznamenala jsem i zvýšený výskyt nadmíru atraktivních dívek procházejících zákulisím sem a tam a konstatovala, že ten nápor na estetické vjemy může zvládnout z chlapů jen ten, kdo hledá i jiné kvality, než jen ty povrchní a na první pohled nabízené. Shledala jsem, že Sámer  těmto lákadlům pozornost nijak nevěnoval. 

Po několika metrech pohybu v davu se mi Sámer zase ztratil. Už jsme vlastně všechno dohodli, tak jsem zkontrolovala, nesu-li všechno, co jsem si přinesla a s úlevou vystoupala až na čerstvý vzduch – pryč z Lucerny, ven. V autě, které se mi navečer kupodivu podařilo zaparkovat na Václavském náměstí a po mém návratu na něm ani nebyla botička, jsem poslala sms Sámerovi, že už se vracím zpátky a do Duplexu už nejdu, protože bych se pak vracela moc pozdě v noci, měla jsem to přes 90 km. Když mi Sámer druhý den volal, říkal, že nakonec do Duplexu taky už nešel. K Lucerně samotné jsme se ještě také vrátili, mluvili jsme i o ESU. Říkal, že s Leošem se mu strašně dobře spolupracuje, ale k sobě byl zase zbytečně kritický, tak jsem ho ubezpečila, že tohle ESO bylo jedno z těch nejpovedenějších a že i vám, co jste ho viděli, se moc líbilo. Smekla jsem před jeho výběrem nejlepšího klipu co kdy viděl a sice klip Michaela Jacksona k písni Earth Song (1995). Tenhle mi totiž taky jako jeden z mála utkvěl v paměti. Sámer říkal, že byl malý, když ho viděl v televizi a jeho mamince při něm tekly slzy, jak byla dojatá. Tak ji objal, aby ji utěšil a od té doby na něj nezapomněl. Tu atmosféru pro něho jiný klip dosud nepřekonal.

Nádhernou „jacksonovskou“ píseň s obrovskými výškami, u kterých si prý skoro utrhl krk, teď natočil s DJ Neoem. Třeba ji brzo někde uslyšíme. Takové věci mu hrozně sednou, songy s prožitkem povyšují celý Sámerův repertoár. Jak mu sedí ty taneční, rychlé věci, kde se předvede i jako výjimečně nadaný tanečník, tak dokáže vyjádřit přesvědčivě i hloubku tam kde je. Sám mi říkal, že vždycky pár vteřin vstupuje do té atmosféry a koncentruje se vnitřně do obsahu písně. A ono je to na výsledku pak hodně znát a je to právě to, proč se nám jeho písničky nějak odmítají oposlouchat, naopak si je vždycky s ním znovu rádi prožijeme. V tom tkví  rozdíl mezi  zpěvem jdoucím od srdce a rutinním výkonem.  A pak se někteří, sice třeba technicky vydření, diví, proč jim to taky nefunguje. Snad po sté tvrdím, že JENOM zpívat nestačí. Respektive dřív stačilo, ale jakmile poznáme někoho, kdo do toho dá cosi navíc, všechno ostatní najednou vypadá poloviční a ploché. Ať je to radost, euforie, ať jsou to emoce, smutek, ať je to žert. Je to tam jako nadhodnota a bez ní už nás nic tak neosloví. A prázdnotu, co člověk dřív neviděl, najednou vidí a naopak dobře rozpozná, co přibylo a co dřív vidět nemohl, protože mu to nikdo nedal.

Vzpomínám také na jiný nedávný rozhovor se Sámerem, kdy na něho, jako na nás, dolehla smrt Karla Svobody. Mluvili jsme o něm dlouho. Upřímně cítil smutek, moc si ho vážil a řekl mi, že se za něj pomodlil. Zajímalo by mě, kdo z mladých a úspěšných to ještě udělal.

Dáša