T-music on tour - Choltice u Pardubic - 25.11.2006

 

 

Choltice jsou kousek od Hradce Králové, tak mi Terka nabídla, že bych k ní mohla přijet na t-music on tour se Sámerem. :-) Po krátkém rozhodování jsem nabídku s radostí přijala.

Tuto zprávu jsme sdělily i Libušce se Soničkou, a tak se rozhodly, že přijedou taky a nebudou tak muset konečně fandit Sámerovi samy. Nastal 25. listopad a já se ráno probudila značně nervózní, protože to bylo poprvé, co jsem jela mimo Prahu úplně sama a do města, kde jsem nikdy nebyla. Sbalila jsem si ještě pár svých pět švestek s tím, abych náhodou na něco nezapomněla a mohla jsem za doprovodu taťky Marcella vyrazit směr Florenc - autobusové nádraží. Autobus mi měl jet ve 12:20, naštěstí jsme na místě byli včas, ale jakmile jsem z dálky viděla tu obrovskou frontu, zhrozila jsem se. Neměla jsem ani místenku, protože by mě nenapadlo, že zrovna teď bude narváno k prasknutí. Rozloučila jsem se s tátou a nastoupila do autobusu. Všude už bylo obsazeno, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se zeptat jednoho pána, který měl vedle sebe prázdné místo, zda má volno. Občerstvován pochoutkovým salátem a rohlíkem mi s plnou pusou přikývl, že ano. Za pár minut  mohl pan řidič nastartovat a já celou cestu musela poslouchat mlaskání, šustění a pokašlávání mého souseda. Můj plán číst si povinnou četbu bohužel díky nastalé situaci nevyšel, jelikož prostor byl mírně stísněný a já byla ráda, že se jakžtakž mohu hýbat.. A tak musel Gogol a jeho Mrtvé duše zůstat v mém batohu – ne, že by mi to čtení chybělo :-DD Naštěstí jsem  před odjezdem nezapomněla zapít kinedryl, jinak nevím, jak bych cestu absolvovala - jen se mi, jak to tak po tomto léku bývá, chtělo trošku spát. Musela jsem se udržet, jinak by se mohlo stát, že bych Hradec přejela a to by byl sakra průšvih. Asi po 45 minutách jsem se zmohla alespoň na výlov  diskmana z mé kabelky a za rytmických tónů a silného hlasu Christiny Aguilery mi alespoň cesta rychleji ubíhala. Výjezd do Hradce jsem si krátila i smskami s Terkou, která mi dávala rady „Jak nepřejet Hradec“.

Jak už jsem psala výše, nikdy jsem v tomto městě nebyla – navíc vůbec nehlásí zastávky, a tak by se mohlo klidně přihodit, že bych vystoupila úplně jinde. Terka mi trpělivě vysvětlovala, jak Hradec poznám – tímto jí ještě jednou moc děkuji. Jen mi  dala pokyn, abych jí při první zastávce prozvonila a ona mi mohla jít naproti, jenže já, hlava děravá, jsem na to samozřejmě zapomněla, a tím začal náš smolný den, který se táhl až do noci. Pomalu, ale jistě, jsem se blížila k Hradci a na příslušné zastávce jsem tedy mohla vystoupit. Chvilku jsem čekala na příjezd Terky a pak jsme se ještě stavily v Tescu, abychom nakoupily pár věcí. Zanedlouho jsme se ocitly v Terezčiným bytě a já se poznala s jejím tatínkem a pejskem. Naobědvaly jsme se a vydaly  se do obchodního centra, kde jsme chtěly shlédnout Borata, ale se vším tím zpožděním jsme tento film nestihly, a tak jsme musely jít na jiný. Také jsem stihla v jednom obchodě potěšit sama sebe. J)) Po prolízání obchodů a po filmu jsme si to mířily ven, když v tom se Terka dozvěděla, že její taťka, který nás měl odvézt do Choltic, je na pohotovosti. A tak nastala panika, zda ho pustí domů či ne a zda-li nás vůbec bude moci odvézt. Vrátily jsme se domů a tam čekaly na telefonát od její mamky, co bude dál. Za pár okamžiků jsme se zmíněného telefonátu dočkaly, bohužel obsahoval špatnou zprávu – Terky tatínka si museli v nemocnici nechat i přes noc a dokonce ho budou rovnou operovat. Začaly jsme okamžitě řešit odvoz, byly jsme jak přejeté parním válcem – absolutně bez nálady, jen jsme seděly, přemýšlely a koukaly do „blba“. Já jsem si začala připadat neuvěřitelně trapně, začala jsem si vyčítat, že jsem vůbec přijela, když teď mají takové starosti, jenže kdo to mohl vědět, že zrovna v ten den se stane právě tohle. Terčina maminka byla velmi ochotná a starostlivá, každou chvilku nám telefonovala s nápady, kdo by nás tam mohl zavézt. Bohužel nápady, které vypadaly aspoň trochu nadějně, jsme po pár vteřinách okamžitě zatratily a my byly opět ve stresu a pomalu jsme se smiřovaly s tím, nebo spíš nesmiřovaly, že Sámera pravděpodobně neuvidíme a já tak přijela úplně zbytečně. Poslaly jsme Libušce textovku s tím, že máme velký problém, neboť náš odvoz leží na chirurgii a nemáme se tam jak dostat.

Libuška byla přímo andělsky nápomocná a nabídla nám, že nás zaveze tam i zpět. Terka Libušce popsala cestu do Hradce, domluvily jsme si sraz u nemocnice. Bylo krátce po osmé hodině a Libuška nám psala, že už jsou se Sončou na cestě. Jenže nastala další nejistota – měly jsme strach, že vystoupení nestihneme, protože už bylo dost hodin. Holky měly kolem desáté přijet na místo srazu, ale trošičku Hradcem bloudily, a tak se o půl hodinky zpozdily, ale byly jsme moc rády, že nakonec v pořádku dorazily. Přivítaly jsme se a rychle jsme razily směr Choltice. Možná si říkáte, že teď už bylo vše v naprostém klidu a mohly jsme se těšit na t-music on tour, ale stal se pravý opak – ke všem těm potížím se dostavil další problém, ze kterého jsem myslela, že už mě vážně klepne. Za žádnou cenu jsme nemohly Choltice najít!!! Sonička trpělivě nahlížela do mapky, ale marně. Projely jsme několika dírami, dokonce jsme některá místa projely asi třikrát dokola, nikde nikdo, nikde nic, bloudily jsme a já jsem si připadala jak v nějakém hororu. Jak mám v televizi horory ráda, tak na vlastní kůži ho opravdu zažít nemusím. Nikde prostě nebyla žádná směrovka na Choltice! Vypadalo to jako začarovaný kruh nebo snad i bermudský trojúhelník, poněvadž jsme z jednoho místa vyjely a za chvilku už jsme byly opět v něm – myslely jsme, že není cesta ven, do toho všeho jsme vjely do nějaké uličky, kde byla překážka a my jsme se musely tou uzounkou uličkou protáhnout. Asi po necelé hodince jsme konečně spatřily ceduli s dlouho očekávaným nápisem : CHOLTICE ! Ještě, že kolem nikdo nebyl, protože jsme tak hlasitě zajásaly, že by se asi dost divily, měly jsme úplně chuť bouchnout šampaňské. Po celém tom „povedeném“ dni jsme snad poprvé měly z něčeho radost. Najednou na nás začal křičet jeden mladík, který nás nasměroval do Zámku, aniž bychom se ho na to ptaly, asi poznal naše vyděšené a zoufalé obličeje. „Héééj Brňáci, musíte do leva!“ vykřikl a my jsme mohly spokojeně zaparkovat a vydat se do music clubu Zámek, odkud se už ozývala hlasitá hudba.

U vchodu jsme zaplatily, „označkovali“ nás růžovými páskami s nápisem t-music a konečně jsme se ocitly uprostřed centra dění – jen jsme tak trochu tápaly, zda-li už Sámer vystoupil či ne. Naštěstí ne, soutěžilo se o nějaké ceny a já začala přemýšlet, odkud by byl dobrý výhled na natáčení a focení. Místo u podia se naštěstí včas uvolnilo, jakoby čekalo na nás, a tak jsme šly volný plácek zaujmout, abychom byly připravené na Sámera. Asi za 15 minutek ho Libor Bouček přivítal i s tanečnicemi. Tradičně spustil Intro, po kterém následovala Move - jak jinak. Sámer nám tentokrát připomínal tak trochu motorkáře, neboť byl oděn v černém tričku s lebkou, černé mikině, černé kožené bundě, černé kšiltovce, černých botách, jen chyběly černé kalhoty :-DDD Jako druhou píseň uvedl Rapsong, přivítal se s publikem a tanečnice odešly, aby se mohly připravit na své taneční číslo. Sámer se při celém vystoupení stále díval dopředu před sebe a já si tak v duchu říkala, kam to tak asi kouká, po chvilce se mi od Libušky dostalo odpovědi :-DDDD Po svižném Rapsongu přiběhla Sabina s Martinou a perfektně nám ukázaly, jaké taneční kreace se v nich skrývají. Jen Martinka má v poslední době smůlu – v Karlových Varech se jí rozvázalo ramínko, a tentokrát jí upadla náušnice, přímo na mě – nevěděla jsem odkud vítr vane, nejprve jsem si myslela, že po mně někdo něco hodil, tak jsem nasadila trochu zlostný pohled k lidem, které postávali vedle podia naproti mně, ale pak se vše vyjasnilo – trefila mě Martinina náušnice :-DD Naposledy se na podiu objevil Sámer se „Ségrou“, na kterou přitančily opět Sabina s Martinou a pak se bohužel už rozloučili, Sámer popřál všem lidem hezký sobotní večer. Tentokrát se kupodivu nekonala ani autogramiáda. Po celém tom nevydařeném dni jsme ani neměli náladu na nějaké to bavení, tak jsme odjely zpátky domů, v autě jsme ještě zažily dost legrace a Líba nám prozradila, proč se Sámer stále tak upřeně díval před sebe – no na koho asi? Přece na sebe!:-))) Přímo před ním byla totiž umístěna velká obrazovka, na které se promítal Sámer, no a to byla zřejmě první možnost, kdy se mohl vidět v přímém přenose, potutelně se na sebe usmíval a kontroloval své taneční pohyby – můžeme tě Sámere ujistit, že byly dost dobrý a nemusíš se za ně ani za sebe stydět!:-)))) Musím na Sonču prásknout, jakou krásnou písničku vymyslela, ta se mi moooooc líbí:-)))) „Když se kouknu na sebe, tak se musím pochválit, netančím já věru zle, zkrátka Sámer jak má být!:-)))))))))))) Jak trefné :-))) V autě jsme doslova vyprskly smíchy, doufám, že se na mě Sonča nebude zlobit a že si to nebude Sámer číst, jinak by si o nás asi nepomyslel moc hezké věci :-DDD

 Libuška se Sončou ještě u Terky trochu posvačily a popily, naposledy jsme se pobavily a pak už holky odjely domů – popřály jsme jim šťastnou cestu, ať hlavně dobře dojedou! Tímto bychom s Terkou chtěly Libušce a Soničce moc poděkovat za to, co pro nás udělaly – zajely si velký kus cesty jen kvůli nám, díky nim jsme měly možnost Sámera vidět. Před spaním jsme si ještě pustily Sámerovo vystoupení a mohly tak v klidu zalehnout do postele. Na to, že celý den byl vyloženě na prd, tak skončil překvapivě dobře - nejlépe jak mohl. ;-)

Takže všem patří velký DÍK – Líbě a Soně za odvoz, Terce za nocleh a Sámerovi za krásné zakončení dne. :-)))

Sendy