Dneska, když píšu report, tedy 20.9. bych nutně ten výlet do Varů potřebovala zopakovat. Nutně!!! Považte: přímo pod okny mi již několi měsíců staví TŘI nové domy. A pač ve stavebnictví je kapitalismus přímo ukázkový, staví se od nevidím do nevidím (ba i za nevidím), víkendy, svátky, FURT. Probuzení to není ani zdaleka tak příjemné, jako kdyby mě na patě pošimral Sámer:-). Již vyčerpaná s nervama pochodujícíma přede mnou dorazím do práce, kde mne uvítají další kapitalisti pod oknem, pro změnu se sbíječkou. To už mi praská hlava a třesou se mi pracky. Utrpení je dovršeno příchodem šéfa, který řve nepřetržitě celý den tak, že lidem o 3 patra niž praskají bubínky a já sedím metr od něj. Vážně nechápu, že jste ještě neměli možnost navštívit mě v Bohnicích. Tolik „Intro“, teď k věci.

Čtvrtek 14.9. byl velmi napínavý již od rána. Stále jsem nevěděla, zda se šéf beze mne půl dne obejde či nikoli. A tudíž zda si budu moci v tom nádherném počasí udělat malý výlet za velkou hvězdou. Zcela nečekaně mě zachránila izraelská výprava, která ráno dorazila. Ano, samozřejmě, že řvali jak paviáni. Ale zabavili šéfa natolik, že mne nepostrádal. Tedy aspoň ne tolik. Pro jistotu jsem ho ubezpečila, že ač bude zítra též takto nádherně, já budu oddaně trčet s ním v kanceláři. Krátce kolem poledne jsem opustila diasporu:-) a vydala se na metro. Popravdě bylo to na poslední chvíli, nejen co se týče odjezdu busu, ale též praskotu hlavy. To se ale samozřejmě změnilo jako mávnutím proutku, když jsem jen koutkem očka popatřila Sámíka, ale k tomu ještě daleko. 

Evička netrpělivě poskakuje po nástupišti, zatímco já ještě vyprazdňuji močový měchýř. Záhy se usazujeme na sedadlech zajištěných místenkou a snažíme se nezmrznout. Probereme pár filmů, knížek, oper a mimochodem zmíníme Sámera, abychom se dostaly na provozní teplotu:-). Abychom dopřály klidnou cestu zbytku autobusu, druhou část cesty čteme či jinak relaxujeme. Vary se objeví v podstatě cobydup a naštěstí je terminál stále na stejném místě, čiže se hravě vyznám. Přecejen ještě nedávno jsem jezdila každé léto do Varů na filmový festival a Zlatou hokejku. A Vary jsou stále jen velmi krásná díra po granátu:-). (Ano měřítka mám z Ruska:-)). Po návštěvě Mekáče (za účelem vyprázdnění, nikoli naplnění:-)) se rychle blížíme k Thermalu, pač slyšíme hudbu a jsme tudíž k nezadržení. Chvíli je trochu tajemstvím, odkud se hudba line, ale Evička brzy objeví podium. Na něm zase já Gábu Al Dhábu. Kvůli té jsme ale nepřijely. Chvíli tak nějak okouníme a přemýšlíme co, Evička napíše Dášce, kde je a kde se sejdeme a jdeme omrknout nejbližší stánek s oplatkami. Řešíme, které komu koupíme (já i za coL), ale jsme dost nesoustředěné a raději se vydáváme prozkoumat nejbližší okolí. Jako první je na ráně restaurace, do které bychom jinak nevstrčily ani špičku nosu. Ale dneska rozhodně není jindy. Restaurace je spíš prázdná, což nám značně ulehčuje situaci a vypadá to, že ani dnes se špička nosu ani nic jiného do restaurace strkat nebude. Pak si všimnu dvou postav, které vypadají jako Z. a S. a navíc to vypadá, že si nás všimli. Trapas, pomyslím si, teď už tam musíme vlézt a statečně otvírám dveře. Moje statečnost je dána účastní Evičky, pač jinak bych dle svého zvyku upalovala na druhý konec města. Bohužel po pár krocích se ukáže, že nejen čip, ale i zrakové ústrojí nijak zvlášť nefunguje ani jedné z nás. Ani nechtějte vědět, s kým jsem si je spletla:-). Vidím to na oblouk středem restaurace s naprosto kamenným znuděným výrazem, že tenhle lokál nás neuspokojuje, když v zatáčce odchodu si všimnu známých obličejů. To samozřejmě zcela mění situaci, oblouk se mění ve smyčku a usedáme k vedlejšímu stolu. Vedle se všichni tváří hodně vážně, tak se též snažíme zachovat dekórum a mimo jiné velmi zaujatě sleduji vysílání arabské televize. Není to nic divného, pač jak všichni vědí, televizi jsem naposled viděla loni. Ale dneska už to samozřejmě neplatí, pač v sobotu bylo t-music, že:-). Jsme tiše jako myšky, nejsme žádný dyliny, že:-)). Suše požádám o nápojový lístek. Sice vím, že chci malé presso, ale nevím, jestli na něj mám. Hlavně ať se personál snaží, jsme tu jen my, oni a tamti falešní:-). Nesoustředěně plácáme o čemkoli, co nás zrovna napadne. Že to nejsou myšlenky na Nobelovu cenu je více než jasné. Vedle to též nevypadá na nějakou hostinu, Sámer má colu. Jíst by asi ani nestíhal, pač neustále kouří. Ale tváří se tak vážně, že si netroufám vyskočit a rvát mu hořící tyčinku z tlapek. Jakoby vycítil, že se něco mohlo dít, otáčí se k nám zády! Jsme z toho s Evičkou poněkud rozvrkočené, přece jsme nic neprovedly! Ale je to fakt dusná situace, mám sevřený žaludek. 

Poté, co nás spatří pan Obhlídal a velmi mile a srdečně přivítá, probere se i zbytek stolu. Dášenka mi svým sdělením, že nevidí proti sluníčku, odvalí tunový šutr ze srdce. Hned je svět veselejší. Sámerovci mají dopito, platí a odebírají se z lokálu. Nám ještě ani nepřinesli objednané nápoje. Buď je tu moc narváno:-) nebo jsou vykolejení z přítomnosti Sámera. Dášenka se má postarat o bobíka, který si cosi domlouvá u barového pultu, čehož využijeme a domluvíme se s Dášenkou na dalším postupu. Jakože se sejdeme u podia. Za chvíli už peláší Sámer a v letu se ptá, jak se máme. Jelikož u mě se přepálený čip projevuje plácáním, odpovím, že výborně, pač sluníčko svítí a Issa zpívá. Sámer je už skoro venku z místnosti, ale něco v tomto sdělení ho přinutí vrátit se zpátky a vylíčit nám suprovou atmosféru sobotního sokolovského vystoupení. Lituje nás (nebo sebe:-)), že jsme tam nebyly. Jsme tak vykolejené jeho návratem, že se trubky omlouváme nemožností jak příjezdu tak odjezdu na akci, což je pravda, nicméně pravda také je, že jsme byly na Aidě. Ach ty čipy! Vrátíme se ke stále ještě prázdnému stolu a Evičky nápad zmizet ještě před donesením pitiva se mi velmi zamlouvá. Jenže personál se patrně shlédnutím uvedené scénky probral a pití nám přinesl. Ani jsem neusmlouvala, že za trest nám to dají zdarma. Jak je to drahé, tak rychle to v nás zmizí. Nemůžeme přece okounět v restauraci, když Sámer se už nejspíš chystá na vystoupení a Dášenka hledá místo pro natáčení. Vrátíme se do vedra, stoupneme vedle Dášenky a za chvíli to začne! Mela před podiem a v přilehlých prostorech je opravdu zběsilá. Složení publika je velmi různorodé, samozřejmě pod podiem jsou spíše mladší (až na výjimky, co přijely z dáli:-)), ale všude okolo je všehochuť. Já pobíhám různě okolo, snažím se fotit. Musím se zaběhnout s novým fo’tákem a na kom jiném vyzkoušet, jestli za něco stojí, že? Důsledkem toho m.j. je, že nemám žádné místo a když chci něco vidět, mám hlavu prakticky strčenou v obřím repráku. Občas mám záchvat, že musím zachránit zbytky sluchu a posunu se o kousek vedle. Bohužel se takto dostávám do pubertální vřavy, kde se holky plácají přes ruce a kvičí, takže raději jdu zase riskovat sluch za Evičkou a Dášenkou. 

V průběhu soutěže nových r´nb´ tanečních talentů si původně myslím, že si Sámi dopřává minimálně sprchu, leč není tomu tak. Periferním viděním zaregistruji velký pohyb po pravoboku. Jako správný zuřivý reportér jdu zjistit, co se děje. No, samozřejmě! Sámer je obležen ženskýma. Statečně podepisuje vše, co je mu podstrčeno. V rámci objektivity se sluší napsat, že nezletilky nastavovaly pouze plakáty, fotografie a různé části rukou. Jejich fotoaparáty převážně na mobilech, měl Sámer snad úplně všude. Dokonce i holky, které soutěžily na podiu v tanci, se stíhaly zároveň se Sámerem fotit! Poté pokračuje Sámer v hudebně-taneční produkci, já se opět snažím najít nějaké místo, kde bych neohluchla a viděla. Marně. Rozhodnu se solidárně s holkama hluchnout:-). Je to fakt zvláštní, ale když zpívá Sámer, člověku ani nevadí, že se vaří na slunci a hluchne u repráku:-). Jakožto zástupkyně nejlepšího fanklubu nejlepšího zpěváka se ocitáme v zákulisí a s přehledem vyřizujeme nezletilého pořadatele, pač musíme vyřídit záležitost s oplatkama. Již jednou bylo deklarováno, že nejsme žádný dyliny:-) a proto odoláváme nesmírně lákavému pohledu do převlíkárny (zde ovšem označené jako kuřárna, což nakonec taky je). Čipy jsou už dávno nefunkční, z oplatkové záležitosti si pamatuji jen takové útržky. Pamatuji si ovšem, že v rámci pudu sebezáchovy jsem odolala vysvětlování, proč říkáme tatínkovi panda. S tak zdevastovaným čipem bych to nejspíš vysvětlovala ještě teď. Omezila jsem se jen na plácácání o tom, že si žehlíme rodinné vztahy:-). Rozloučení (bueee) a jedeme směr Praha. Vary jako město jsme si dneska moc neužily, ale člověk nemůže mít všechno, že? Místní policisté se zaslouží o prodloužení našeho pobytu v lázeňském městě alespoň výslechem a pokutováním Dášenky.Blbci. Dášenka nachcípaná, já unavená, Evička snad jen s přepáleným čipem:-), ale plny dojmů, které si prostě musíme sdělit. Taky jsme moc nejedly, takže vyskakujeme u první pumpy. Celou cestu jsme se bavily o filmech, až při příjzedu na parkoviště jsme se začaly bavit o Sámerovi. Výjev, který jsem viděla, jsem tudíž připisovala právě proběhlé konverzaci. Ovšem zdá se, že Evička i Dášenka vidí to samé. Sámíka, Zdeňka a tanečníky, jak sedí u stolu a čekají na jídlo. Popravdě vůbec netuším, jestli si někdo kromě Sámera dal jídlo:-). Ale ON měl svíčkovou. Kouřil jako by chtěl zdolat nějaký rekord. Ani teď jsem ale tuto prekérní situaci neřešila. Kromě pozdravu jsme totiž statečně dělaly, že tam nejsou. Nebo my že tam nejsme? Prostě jsme se snažily jim zachovat jakous takous anonymitu a klid na jídlo. Cestou zpět jsme opatrovaly oplatky jako svatý grál a těšily se na jejich předání. Jako třešinku na dortu se Dášenka rozhodla nás totálně zničit zapůjčením kamery s natočeným rozhovorem a vystoupením. I jako němohra nám zničily zbytky oharků z čipů. Ale jak se čipy rychle přepalují, tak rychle se taky obnovují, takže hurá na další sámerovystoupení!!! Somehow somewhere someday…
  
Zuzana