HRAD  HOUSKA 5.8.2006 

Byť bylo v sobotu dost deštivo, tak den byl prozářený očekáváním radostné to události, a to vystoupením Sámera na hradě Houska. Jako vždy bylo nutné celou akci důkladně naplánovat, tj. kdo, s kým a za kolik:) se dopraví na hrad, aby byl počet svezených sámerovek a sámerovců pokud možno co nejvyšší při zachování vysoké bezpečnosti bez ztráty jediného bodu:o) Dášenka jela odvážně sólo a další dvě plná auta si dala sraz na Černém Mostě. Jakmile jsem dorazila, tak jsem po chvíli spatřila početnou mávající skupinu, která působila jakoby tančila. Takže i s mým „ostřížím“ zrakem nebylo těžké odhadnout, že se jedná o hlouček vypečených sámerovek a jednoho už stálého člena výprav, a to taťku od Sendy. Přivítali jsme se, rozesadili do správných autíček (tj. Renča, Zuzka a Sendy s taťkou do jednoho a Mashenka, Sonička, Katka, Anett a já do druhého. Renča jela před námi, přičemž ji Zuzka navigovala. 

Děvčata zahájila přímo pekelnou jízdu, takže stíhat jejich tempo za zhoršeného počasí v našem trochu starším autíčku byl občas menší problém, ale zase jsme se nemohly nechat zahanbit že;) Mashenka tam nahodila kazetku BTS a jelo se jak po másle. Navíc jsme se občas navzájem odbourávaly hláškami pramenícími (nejen) z nedočkavého očekávání, až nás Mashenka musela upozornit, že nechceme-li skončit ve škarpě, ať raději držíme jazyk za zuby:) Asi 2x byla naše spanilá jízda přerušena – jednou nám Renča pobaveně sdělovala, že vlastně jezdíme stále dokola v nějaké vesnici, z čehož měli místní menší atrakci, a podruhé jsme se šli projít „na houby“ u jednoho odpočívadla…

Postupně se ale vesničky stávaly čím dál tím víc malebnějšími a srdce nám plesalo i z jejich vydařených názvů:o) Projeli jsme kolem Bezdězu a rychle se řítili k Housce, protože od čtyř už měly jít naše rezervované lístky do prodeje. Když už jsme vjížděli pomalu na parkoviště, tak nám příznačně hrálo zrovna Intro, a v něm: „He´s coming, he´s coming…Samir Issa“:o) Na zabláceném parkovišti jsme zjistili, že Houska je skoro kilometr cesty vzhůru, ale co se dalo dělat. Pod deštníky a s humorem nám cesta celkem rychle utekla. U vchodu jsme se přivítali s Terezkou, Simkou a Jany, které už měly lístek, takže jsme je poslušně následovali. Protože byla pořád celkem zima a poprchávalo, snažili jsme se zahřát, jak to šlo – někdo něco pojedl a popil, druhý dal přednost stepování před branou, okukování nových příchozích či pořizování suvenýrů pro své nejbližší. Vtom už jsme viděli přicházet Dášenku s kamerou – nebezpečným to nástrojem v jejích rukou, jak se můžete sami přesvědčit…;) Srdečně jsme se přivítali a za chvíli už se tísnili u vchodu s dalšími stovkami lidí. Podařilo se nám ovšem vchod ucpat, takže pořadatelé nás museli opět trochu usměrnit, aby mohli do hradu procházet např. účinkující. Ozývalo se nespokojené mručení a jako všude, kde je dav lidí, docházelo ke stádnímu chování…Světýlkem v těch chvílích bylo pro nás zjevení Sámera, jeho manažera a Martiny, kteří se kolem nás co možná nejnenápadněji snažili protáhnout do útrob hradu. Sámerovi ovšem určitě neušly naše tlumené výkřiky a posunky, takže když kolem nás procházel, tak nás mile pozdravil. Tentokrát nebyl tak nenápadný, jako na jiných akcích – jeho opálení a bunda, která snad musela být vyrobena přímo pro něj, z něj činily dokonalý magnet, byť se schovával pod kapucou:-)

Jakmile jsme se probojovali na nádvoří, kde byla postavena jakási konstrukce jako improvizované hlediště, došlo nám, že získat vhodná místa nebude snadné. Dášenka byla už naštěstí připravena na rohu s kamerou, což bylo hlavní, a Zuzka si sedla vedle ní. My zbylí jsme se vydali hledat vhodná místa, ale už prakticky nebylo kam si sednout. Jali jsme se ještě vyškrábat se spolu s dalšími dvě patra po rozpadajících se schodech na balkony, odkud nás ovšem vyhnali s tím, že tam není místo (což jsme pak dole zjistili, že nebyla pravda…). Takže jsme zahájily boj o místa téměř na „jevišti“, které představoval malý betonový plácek těsně před diváky. Sice to byly nervy, ale nakonec jsme se nějak poskládaly a ukořistily si tak „místa“, tj. kousky betonu na igelitkách a bundách mezi repráky:) Stud a vlastní pohodlí musely jít stranou – dobré fotky byly přednější:) Mashenka, Renča a Jany zaujaly místa vedle vchodové brány, takže mohly tvořit již proslulé profilové fotografie;-) Jako zázrakem se jakž takž naskládaly i další skupiny lidí, co přišly ještě po nás, a mohlo se začít. 

Slávek Boura a Markéta Mayerová mají naštěstí moderátorský talent, takže jsme po chvíli i zapomněly na místy značné nepohodlí…Interpretů bylo plno, jak jistě víte – někteří mě osobně příjemně překvapili, jiní byli mému vkusu vzdáleni více, jak už to tak bývá…ale hlavně zpěvačky byly vynikající. Musím zmínit Filipa Jankoviče – řekla bych, že je to milý kluk – žádný náfuka, navíc tancuje skutečně výborně. Možná až tak, že se z toho zas trochu vytrácí ta přirozenost a kouzlo osobnosti, kterým vás při vystoupení prozáří Sámer. A při takovém tanečním vystoupení, jaké předvádí Filip, je skutečně těžké udržet i pěveckou laťku vysoko…Na společný duet si pozval na pódium i Klárku Zaňkovou – moc jí to slušelo, ale k naší škodě nezazpívala pak sólo, protože hlas má skutečně výjimečný…

Ale abych přešla k tomu hlavnímu:) Slávek uvedl na pódium Martinu (kterou jsem osobně viděla poprvé). Hezky se přivítala se srdečným publikem a spustila I´m not from here. Cosi mi ovšem říkalo, ať se ještě podívám stranou, a najednou koho to nevidím – sám velký Sámer si přišel poslechnout svoji kamarádku předtím, než s ní měl vystoupit:) Jak jsme později zjistili, využil tuto chvíli i k potřebné domluvě ozvučení na dálku. Po chvíli mi došlo, že moje civění má do přirozenosti asi už hodně daleko, tak jsem jen mírně drasticky šťouchla do Káti, že na pravoboku je Sámer, tak ať se rozhodne, co dál…:) Rozhodla se správně:) Důkazem budiž vynikající fotky, které posléze málem způsobily vymření rodu sámerovců po přeslici:) A naše zlatá Dášenka – prý pošťouchnuta pro změnu Simkou, natočila to ojedinělé video Sámera jako diváka. Je to opravdu jedno z nejkouzelnějších dílek, co na zdejším webu jsou bych řekla…kdo umí číst jemné grimasy, pohled očí, emoce v nich, úsměvy, ten tomu jistě porozumí…a jako bonus můžete přidat, že to ten večer Sámerovi skutečně až hříšně slušelo a jakoby zas dospěl a zmoudřel…:)

Když Martinka dozpívala, uznale jí zatleskal, načež si ho pozvala k sobě, aby zazpívali společný duet Timeless. Na začátku Sámerovi někdo hodil plyšového psíka, tak moc mile za oba dva poděkoval a po chvíli ho něžně odložil na schody za sebe. Jak můžu teď posoudit, možná to bylo to nejkrásnější provedení Timeless, co jsem kdy slyšela (na místě jsem měla přeci jen dost silný zvuk z repráků a oba dva interprety těsně před sebou, takže člověku sluch trochu zabily zrakové vjemy…:-)) Tato píseň skutečně zraje v pravém slova smyslu, a byť je tak náročná, oba dva ji ve svém souznění dovedli k naprosté dokonalosti. Na jejím konci Sámer Martině nečekaně (aspoň pro nás) galantně políbil ručku:) Poté Martina pódium opouštěla, nechajíc tam Sámera napospas Času, ale neodpustila si při tom přátelské poplácání po bříšku:) (jeho:-)) Při rozjezdu písně se zezadu, tj. ne od nás:)), ozvalo nadšené povzbuzení „Sámeeer“, které řekla bych nejen Sámera příjemně nakoplo:) Vůbec publikum tam bylo myslím opravdu srdečné a uznalé. Pak následovalo pár infarktových chvil, kdy myslím, že většina sámerovek nevěděla, co se s nimi děje…:) 

Sámer si totiž na ten krutý rozjezd písně, u kterého člověka mrazí, byť ho slyší už posté, sedl na schody přímo před nás (a mrak fotografů), vzal do rukou pejska, kterého tam předtím odložil, a zblízka mu hleděl vážně do očí, jakoby v nich chtěl najít pravdu celého světa, urovnával mu jemně čumáček a podobné další prkotiny, které nás slabší na srdce mohly stát život. A to vše naprosto nenuceně – bez jediného náznaku hry na efekt…Jakmile začal tepat rytmus, Sámer přešel do přirozeného pohybu, postavil se a spustil. O postupné gradaci Času se tady nebudu rozepisovat, pač by to bylo nošením dříví do lesa…navíc Dášenka rozum nepozbyla a vše řádně natočila:) Když zpěv a píseň dozněly, bylo chvilku ticho, ale takové to zamyšlené…ne znuděné, jak by si někdo mohl myslet…vyloženě jsem v lidech okolo cítila to poselství písně, jak se do nich zarylo…a pak se ozval upřímný potlesk, za který Sámer mile poděkoval. 

A jako poslední song nám na Housce Sámer daroval Rapsong, které tam kupodivu vyznělo naprosto famózně! I když na ni Sámer výjimečně neměl tanečníky, tak ho celý zvládl naprosto špičkově – řekla bych, že si to užíval, stejně tak jako publikum a fotografové, kterým nedával chvilku oddechu;-) Navíc byla ještě zábava sledovat Renču s Mashenkou, jak se pohupují do rytmu a září jim oči:) Rapsong je hodně dlouhý – možná až moc na to, jak je to náročná píseň na choreografii a udýchání zpěvu, ale Sámer ji zvládl na jedničku. Je na ní znát ohromné zlepšení. Navíc si Sámer práci, kterou „na něm“ odvádějí tanečnice, odvedl na sobě sám (to potutelné nadzvednutí bundy a trička sice kamerka nezabírá, ale my to viděli!!!;o))) Sámerovi skutečně nedělá problém nenucená komunikace s publikem i s fotografy, když vystupuje, a navíc se dokáže soustředit na profesionální výkon – hip hip hurá!;o) Kdo jiný tohle zvládne? Správně – nikdo:)

Po tomto Sámerově živém bonbonku na závěr se na něj vrhlo několik malých dětí s žádostí o podpisy a Sámer jim jako vždy ochotně vyhověl...a opět nenápadně zmizel do útrob hradu:) Za chvíli jsme uznali, že co jsme potřebovali vidět jsme viděli – na zemi navíc začínala být zima, před námi byla ještě dlouhá cesta domů a bylo nutné být fit na plánovanou narozeninovou oslavu:) Takže jsme se jak to šlo zvedly, v chodbičce hradu počkali na Dášenku, než vyřídila nějaké organizační nutnosti, a pomalu jsme se vydali směrem k autíčkům…U nich jsme se ještě hodně nasmáli, protože jsme tak trochu v trávě a v kapradí symbolicky oslavili Soničky narozeniny – šampaňským s banánem a broskví;o) Mashi ještě zpětně děkuji – zachránila jsi nás!:) V dešti jsme ještě naplánovali, co bylo třeba na pondělní oslavu, dohodli poslední nezbytnosti a jelo se. Renča opět před námi, a tentokrát se jí podařilo nás ztratit:o) Odhadly jsme směr přesně na opačnou stranu, než se vydalo druhé autíčko, ale pak jsme se až ke smluvené benzince, kde mělo proběhnout moje přemístění z „moravského“ do „pražského“ auta, nepoztráceli:) Na benzince proběhla kromě občerstvení i tak často zmiňovaná šokující prohlídka ještě více šokujících fotografií, které pořídila Katka s Renčou. Přiznávám – úplně jsme ztratily zábrany – Sodoma Gomora! Kdo by čekal senzaci a ve středu našeho zájmu uviděl „jen“ obrázky nějakého mladého kluka s mikrofonem, asi by nechápal…Ale bylo to úžasné uvolnění plné smíchu a naše překvapené obličeje zachytil i zrádný Renčin foťáček .) Takto v dobré náladě jsme přehopsali k autíčkům, dojatě se rozloučili (ovšem s vidinou brzkého shledání…) a nasedli do příslušných vozítek – Mashenka a spol. měly před sebou ještě předlouhou mokrou cestu:o Byť počasím a hradními podmínkami trošku ztížená akce, tak zážitek ze společnosti tolika milých lidí, a jednoho obzvlášť, nám to bohatě vynahradil…:) Ty vzpomínky, dojetí a svým způsobem hrdá sounáležitost, které vás naplňují, když se pak vše zdárně podaří a člověk si v sobě odnáší tolik nových, všemi smysly vnímaných okamžiků, stojí za to! 

Eva

foto : Jana