HRAD  HOUSKA 5.8.2006

  

Touhle dobou už jsem měla být po několikáté pryč – konečně na dovolené. Jenže to bychom nesměli mít pořád co dělat:-).Takže když jsem ještě neodjela, hurá na Housku!

Cesta do Mladé Boleslavi byla jasná, dědinky za ní jsem si vypsala. Když jsem dojela do Doks, tak jsem pochopila, že některé z těch dědinek jsou asi tak malé, že nemají ani směrovku u silnice. Popojela jsem ještě kousek a cítila, že už jsem přejela. Otáčela jsem se zrovna v místech, kde u silnice prodávali borůvky a vracela se tak zpátky těžší o tři pytlíky těchto černofialových vitamínových bomb. Určitě se budou hodit. Vezly se radši v kufru, aby mi neplánovaně nezměnily barvu interiéru auta. :-).

Po průjezdu Oborou jsem se  postupně  začala propadat do minulého století. Projížděla jsem vesničkami posetými roubenkami  a  civilizace ubývalo. Nikde nikdo, žádné auto mým směrem, jen příroda. Konečně jsem uviděla směrovku na hrad Houska, projela úzkou silničkou a vrátila jsem se v čase zpět do našeho století. Zastavila mě totiž hlídací budka u skoro zaplněného travnatého parkoviště, kde všichni museli nechat auta a pokračovali na hrad pěšky. Pohled  mi sklouzl na ceduli přibitou na stromě – hrad Houska 750 m - a na  pěšinku vedoucí mírně do kopce, zcela rozbahněnou od přetrvávajícího deště. No nazdar. Už jsem se viděla, jak svou židli – kamerové stanoviště - (vzít, nevzít…?)  vleču vzhůru na hrad, kam přicházím totálně obalena bahnem. Tato představa mě hned vrátila do reality a u budky vysvětlila, co jdu na hrad dělat a jestli se dostanu dál autem. Samozřejmě chtěli kartu pro průjezd, kterou jsem neměla. S tou bych se tam dostala, jinak že prý mě od hradu stejně pošlou zpět. Neposlali:-). Naopak mě ochotný pán, co tam parkování organizoval, navedl na jedno z posledních volných míst. Až později jsem se dozvěděla, že jsem měla vyjednaný vjezd, stačilo jen obrátit se na toho správného člověka.

Hned jsem narazila na slušné hejno Sámerovek s jedním Sámerovcem (tatínkem Sendy), které moklo před hradem. Naštěstí tam byly altánky s občerstvením kryté plachtou, tak se dalo sednout do sucha. Udělala jsem pár záběrů. Před vstupní branou do hradu se už tvořil slušný shluk lidí, kteří čekali, až budou vpuštění. Pan Obhlídal se Sámerem, s nimiž jsem byla domluvená na pátou, byli ještě na cestě. Všimla jsem si, že dovnitř pouštějí VIP hosty s visačkou a vnitřní nádvoří, kde měla akce probíhat, se jimi dost plnilo. Zvítězil ve mně strach o strategické místo pro natáčení, oddělila jsem se od holek a zkusila se dostat dovnitř – bez visačky. Samozřejmě jsem skončila na dvou neoblomných bodyguardech, ale aspoň v podloubí – v suchu. Dovnitř stále chodili VIP, nebo účinkující, kteří se připravovali  na svá vystoupení v místnostech v prvním patře. Pak už jsem zahlédla pana Obhlídala a za ním Sámera v kapuci, určitě si ho zase nikdo ani nevšiml, jak byl schovaný. S nimi jsem prošla dovnitř a ihned směřovala na nádvoří. Bylo velmi komorní, stupňovité provizorní praktikábly zabíraly skoro celý jeho malý prostor. Kdyby v jednom rohu nebylo ohrazeno kamerové stanoviště  televize a nestály tam mikrofony, dost bych hádala, kde vlastně budou účinkující zpívat.  Pro ně tam žádné pódium nebylo. Zaujala jsem místo úplně vpředu na jednom rohu praktikáblu, tam by mi nikdo neměl ve výhledu překážet.

Zkoumala jsem, kolik tam vlastně zbývá volných míst a nějak mi to nehrálo s davem před branami. Můj odhad se ukázal správný. Když začali pouštět platící diváky, bylo za chvilku tak narváno, že se tam už nevešla ani myš. Moderátor Slávek Boura musel z ochozu prvního patra požádat přítomné, aby se pokusili zdrcnout, neboť venku čeká prý ještě tak třetina návštěvníků. Viděla jsem to černě. I když jsem si sedla úplně na kraj a dopředu, těsně přede mě se postavil hlouček lidí a dali mi najevo, že tam hodlají setrvat, jeden muž dokonce docela nevybíravým slovníkem. Prý jsem si měla pro natáčení najít jiné místo, on že tam stát bude a je mu jedno, že nebudu moci natáčet. Že si zaplatil a  je to prý moje věc, když uvidím jen jeho záda. Dost dobrý. :-( Taky jsem mu řekla svoje. Překročil totiž moji mez, do které se na mě dá dříví štípat, za kterou chodím velmi zřídka, ale on ji asi u mě vůbec nepředpokládal. Za chvilku se choval, jakoby nic neřekl.

Nakonec kouzelná moc hradu přinesla své ovoce a buď se část lidí propadla do jiné dimenze, jak se proslýchá o existenci brány času na tomto hradě, nebo se stal jiný zázrak. Nebo se prostě jen prokázalo, že ohleduplnost zabírá menší prostor, než sobectví.

Kolem proběhl pan Obhlídal a donesl mi VIP kartu na krk, abych pak mohla za nimi nahoru do patra. Akce začala a všichni lidé, co doposud stáli vpředu, si posedali na zem. Nervozita a napětí klesly jak prach zvířený větrem, co se utišil a zavládl klid. Lidé seděli účinkujícím prakticky u nohou.

Nevěděla jsem, kdy Sámer vystoupí, tak jsem byla stále v kamerové pohotovosti. Nějak jsem vycítila správný čas a začala natáčet přesně před tím, než moderátorská dvojice Boura – Majerová ohlásili Martinu Balogovou. Tu jsem si rozhodně chtěla natočit. Začala zpívat I´m not from here a po pár taktech jsem vedle sebe zaslechla: „Přišel Sámer!“ Zahlédla jsem ho v okraji záběru na svém displeji a jistá si tím, co vás zajímá, jsem se při Martinině zpěvu zaměřila na něho. Snad mi to Martinka odpustí :-).

Tak jsem natočila, jak si kontroloval hlasitost hudby, posunky si odsouhlasil stav se zvukařem, prohodil pár slov s jednou dívkou, zmonitoroval prostor včetně osazenstva, laskavě se podepsal blonďaté holčičce a pak se začal pohupovat do rytmu písně. Ten den mu to ve stylu jezdce formule 1 a opálenému pod bulharským sluncem opravdu slušelo.

Očekávala jsem duet, tak jsem natáčení nepřerušila. A opravdu Martina Sámera po první písni zavolala k sobě. Nádvořím zaznělo z publika: „Sámer!“ Vtom na Sámera přiletěl  plyšák, asi jediný, co tam ten den prolétl vzduchem. Sámer ho zvedl a něžně prostudoval:-). Zaujalo mě zejména, jak jemně pak hračku odložil na schod, když vstal a začal zpívat. Vyjádřil tak té věci svoji úctu a tím i dárci, který mu ji poslal. Kdo je schopen číst takové bezděčné projevy, ten to ocení. Hodně lidí by tu věc ledabyle odhodilo, vždyť plyšový psík se přece rozbít nemůže. Potěšilo mě to.

Zazpívali společně  nádherný Timeless. Potom se Martina rozloučila a Sámer pokračoval písní Až zastavíme čas.

Ten kluk umí využít intuitivně úplně všechno:-). Seděl tam s plyšákem v dlaních s pohledem upřeným do jeho přišitých neživých očí a mlčky se vžíval do počátku písně, jako by ta hračka byla součástí náznaku smutného příběhu, který potom zpíval. Píseň dostala tou maličkostí opět jiný dějový rozměr. V té chlapácké sportovní bundě závodníka  poskytovala zase jiný kontrast projevených emocí, které se po skončení písně nenásilně přelily v bezstarostný, rošťácký a gagy nabitý Rapsong. Sámer při něm nezapomněl na žádného z přítomných fotografů, aby si ulovili svůj super záběr, ani na moji kameru, pro kterou si také vždycky najde čas a pošle jejím prostřednictvím něco pro vás.

Když odzpíval a chtěl odběhnout, zvedli se ze země nějací chlapci a požádali Sámera, aby se jim podepsal na VIP kartu. Moderátoři museli Sámera zadržet a poslali ho podepisovat. Tohle se žádnému interpretovi před tím nestalo. Sámera spolkl hlouček zájemců o podpis a jak magnetem přitažených  fotografů, kteří chumel okamžitě prostříleli svými blesky.

Pro mě práce skončila, pro členy fanklubu byl vyčerpán důvod, proč na hrad přišli. Všichni jsme se zvedli a opustili nádvoří.

Potřebovala jsem ještě od Libušky převzít triko pro Sámera k dokončení. Už jsme chtěli společně odejít, když tu se objevil pan Obhlídal a odvedl mě za Sámerem nahoru do vymezené šatny. Seděl tam s Martinou. Přivítali jsme se, stihli prohodit pár vět o dovolené a jaké to bylo na nádvoří. Chtěli jsme natočit interview, ale za pár minut byl zase v kolotoči rozhovorů pro různý tisk. Jedna redaktorka obdržela podrobný recept na nějaké arabské jídlo, další v pořadí čekala, až bude Sámer volný. Zatím jsem si povídala s Martinou, je velice příjemná a přátelská v hovoru. To musím zdůraznit, protože v prezentaci médií dostává zabrat podobně jako Sámer. Však ti dva mají hodně společného: jsou nejlepší :-)!

Během té chvíle, co jsem poslouchala, jsem zjistila, že klenuté, prázdné místnosti hradu odrážejí zvuky i z vedlejších propojených prostor a že pro interview by tam byly ještě horší zvukové podmínky, než naposledy. Tak jsem se rozloučila s tím, že mají stejně hodně práce, nebudu je zdržovat a že rozhovor natočíme v klidu někdy příště.

Děvčata na mě čekala v podloubí a společně jsme vyrazily k sběrnému parkovišti převzít „kontraband“ – věci pro fanklubácký Sámerův dárek. Vzala jsem do auta ještě 4 holky, ostatní museli klouzat  bahnem po svých. Kupodivu jim to netrvalo o mnoho déle, než nám na kolech. Kromě řidiček všichni připili Soničce k narozeninám, snědli Libušce banány, co si vezla na cestu, rozloučili se a v očekávání mega akce Sámerovy narozeniny se vydali na cestu domů.

Dáša  

Fotoseriál je ve výrobě.